Blackburn - my new home.

Naše první setkání nebylo pěkné. Z velké části na tom asi měla podíl moje únava, kdy jsem v noci naspala cca 4 hodiny, navíc jsem nespala doma, ale v Manchesteru u kamarádky. Manchester byla moje zastávka na cestě do Blackburn hlavně proto, že to bylo výhodnější peněžně, jelikož tu hlavní část cesty jsem cestovala v off-peak a tím pádem byla jízdenka za poloviční cestu. A koneckonců, proč pracovní povinnosti nespojit se zábavou a navštívit mou novou kamarádku s velkým K :)

No a ve čtvrtek ráno jsem se vydala na cestu do Blackburn, který je od Manchesteru vzdálený asi 50 min vlakem. Ha! Oni tu taky mají takové ty malé, starobylé motoráčky jako máme my! :)
Hlavním důvodem mojí cesty bylo najít si bydlení, protože moje pracovní smlouva stále není hotová, takže nebylo co podepisovat :) Respektive ne smlouva samotná, ale podmínky pro vystavení smlouvy, což je prostě spousta papírování, o tom ale jindy :/

Na tento dvoudenní výlet jsem si jako frajerka vyjela jen v sáčku, přeci musím vypadat reprezentativně, když už si chci pronajmout byt nebo pokoj! Pche! Jako totální přešlap se to ukázalo hned po ujetí prvních pár mil vlakem. Mlha, déšť, Blackburn - to už nebylo vidět ani na krok. A já s sebou, hrdinka, měla krom sáčka, taky deštník za libru. Co na tom, že je krásně barevný a na sobě má sovy, když se mi kvůli větru obracel naruby a nakonec úplně zlomil. To zas hergot byla investice :D Takže je rozhodnuto, na první prohlídku jedu autobusem. To bych ale nesměla přejet zastávku ne o jednu, ale rovnou o dvě další. S mobilem v ruce kvůli navigaci, dvěma taškama na rameni a se zbytkem deštníku v ruce druhé se vydávám na 15 min cestu k prvnímu bytu. Chudák, divím se, že přežil. Myslím mobil. Ale vlastně se divím i sobě :D Spěchám na místo, do toho mi volá realitní agent kvůli dalšímu bytu, začne pršet ještě hustěji, pokud to vůbec jde. No když dojdu na ulici, do které bych dobrovolně a asi ani za peníze nevkročila ani ve dne, natož v noci, navigace hlásí "Jste v cíli"! Kontroluju GPS jestli se nespletla, ale bohužel. Majitel za 10 min dojede, aby mi ukázal pokoj, který má miniaturní střešní okno, jednu skříň, postel, a divného spolubydlícího. Tak uvidíme no. Před odchodem se ho ptám na cestu do nemocnice, kde mám schůzku s Occupational Health, což je nejspíš obdoba našeho Závodního lékaře. Nakonec se mi nabídne, že mě sveze, a mě je v tu chvíli jedno, že by to mohl být sériový zabiják :D Hlavně suchou nohou :D

Dojedeme do nemocnice a já opravdu doufám, že mi nebudou měřit teplotu po Britském způsobu - tzv. teploměr do zadku. No fakt nekecám :D Na informacích mi oznamují, že moje schůzka je na druhém konci areálu a že jinak, než jít venkem, se tam prostě nedostanu. Fajn. Jdu ven. Deštník nad hlavou. Teda spíš tu trosku. Všichni na mě koukají, ale já si snažím udržet vážnou tvář a suchou hlavu. Bloudím po areálu a jako světlo na konci tunelu se přede mnou objeví dveře s cedulkou Knihovna. To je ta budova! Jupí! Zamčeno. Obcházím budovu ze všech stran, snažím se neřvat nahlas a nerozbrečet se naštváním a zoufalostí, když tu se zvedne ještě větší vítr a navzdory mým snahám, mám mokrý i obličej a vlasy a na emailu zprávu, že se mám dostavit i na IT support, že mě vyfotí na průkazku. Nakonec se do budovy dostanu, sestřička mě podrobí jen důkladnému dotazníku na veškerá onemocnění a očkování, která mám. Píchne mi booster žloutenky B a odebere krev na vyšetření protilátek proti spalničkám, zarděnkám, žloutence C a B a příušnicím. Žádné měření teploty se nekoná a já si oddechuju. Focení taky proběhlo a tak jdu hledat hotel, který mě stál pěkný majlant. Najdu to, ale do hotelu to má daleko. Spíš takový hostel. Ale co, já chci hlavně teplou sprchu a mít kde spát! Ubytuju se a vydávám se na poslední obhlídku dneska. Busem už přejedu zastávku jen o jednu, ha zlepšuju se!, a jdu tam, kam mě GPS naviguje. No zvláštní čtvrť. Bělocha nepotkám, jedna mešita, druhá, jeden arabský obchod za druhým a můj zoufalý výraz. Přijíždí ke mě auto plné pubertálních kluků, hudba hraje neskutečně nahlas, stažená okýnka..."Hey love, are you alright?!" "Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee, vy debilové!", ale místo toho jen sklopím hlavu a kráčím dál. No dům nevypadá tak špatně, i ta čtvrť se trochu změnila. Nakonec to beru. Je to 15 min od nemocnice. Vypadá to čistě, budu bydlet s majitelem, který je hodně sympatický, a s jedním dalším pánem. Po sedmi letech bych opravdu chtěla bydlet sama, ale prostě mi to není souzeno. Musím být praktická. Sedím v restauraci na večeři a chci domů. Chci zoufale domů, v tomhle městě už nechci strávit ani minutu. A tak přestože mám koupené lístky na další den večer, kupuju další na ráno a mířím na hotel. Zalehám už v 7, ale někde v hotelu křičí děcka, rodiče se hádají a ozývají se pravidelné rány, které otřásají hotelem. Později usínám s nadějí, že tohle je všechno jen únavou a počasím a ráno to bude lepší!

Dojdu na snídani. "Hello,how are you?" Dávám se do řeči s mužem ve středních letech a za celou snídani z něj nespustím oči. Cestovatel, umělec, povídá mi, kde všude byl - Hong Kong, Indie, Vancouver, Rumunsko,  Japonsko....V Blackburn se narodil a trvalo mu 20 let než se vypracoval na svou vysněnou pozici a splnil si svůj sen. A já chci, aby se tak stalo po roce! Naivka, vážně. Koukám na toho holohlavého muže v ponožkách a jsem klidná, už. Nějak to tu ten rok přežiju a doufejme, že pak budu zase o krok blíž :)

The best and the scariest day ever!

Přesně tehdy, když už jsem přestávala věřit, že mě v UK vůbec nějaká práce čeká, když jsem si řekla, že si prostě užiju dovolenou doma, a když už jsem se pomalu začala smiřovat s náhradním plánem....tak přesně tehdá to přišlo! Ale pěkně popořádku....

Angličani, lidé neskutečně posedlí pravidly a směrnicemi, které nelze obejít a pokud ano, tak to ani nemá cenu, protože by se pak člověk nedoplatil za pokutu. Po těchto zkušenostech a pár načtených článcích jsem opravdu začala pochybovat o tom, že to teď vyjde. Všude se píše, že všechny smlouvy začínají začátkem srpna, což je nejspíše kvůli trainingu, který poskytují, rozvrhům a celkově asi aby byl pořádek. Aspoň v byrokracii, když už v baráku si na to nepotrpí :D Ono to zní složitě a komplikovaně a nebudu zastírat, že není. Chce to pořádnou dávku odvahy a v neposlední řadě i štěstí. Největší překážkou Junior doktora ze zahraničí je nedostatek praxe s jejich Zdravotním systémem. Tohle bohužel tvoří aspoň 45% veškerého úspěchu. Bez toho prostě nejde vlak. 

Je několik možností, jak takovou praxi získat...

1. Clinical Attachment - 4-6 týdnů trvající stáž v nemocnici, která je vyloženě šitá na míru cizincům, co chtějí pracovat v Británii. Není potřeba smlouvy. V některých nemocnicích si ji musíte zaplatit a není to zrovna málo. A taky ne všechny nemocnice tuhle možnost poskytují. Co je náplní? Prakticky sledujete doktora( shadowing the doctor). Ale jelikož nemáte smlouvu, nesmíte nic dělat, na nic sáhnout, nic si zkusit. A doktor to dělá zadarmo, z jeho vlastní iniciativy, což zaručuje to, že se vám bude opravdu věnovat, protože chce.
2. Health Care Assistant -  To je práce na úrovni našeho Ošetřovatele, nebo možná něco mezi ošetřovatelem a zdravotní sestrou. Může ji dělat každý. Je to práce placená, vybíráte si směny. A jelikož je to práce přechodná asi pro všechny, co ji dělají, je jich neustálý nedostatek, takže se člověk nemusí bát, že ji nesežene. 

Tohle jsou prakticky jediné dvě cesty, jak získat praxi s NHS ( National Health System). Nic moc co? Obejít se to nijak nedá a pokud nemocnice nedělá Clinical Attachments, tak je prostě nedělá a nezajímá je, že už jste si našli doktora, který by se za vás zaručil a ukázal vám co a jak. Tohle je aspoň moje zkušenost.

A nebo pak máte z pekla štěstí, jako jsem měla já....

Týden před tím, než jsem měla odjet do ČR jsem dostala pozvánku na pohovor, který se ale měl uskutečnit v den přesně uprostřed mého pobytu doma. Ajaj. Asi osud, nebo kuráž nebo možná naštvání mi vnuklo myšlenku, že se jich prostě zeptám, zda by ten pohovor nešel udělat jindy nebo přes skype. Za chvíli mi přišel email. Světe div se. No problem! Tak si zaskapujem! Já tomu do poslední chvíle vůbec nevěřila a myslela si, že se mi ve sjednanou dobu nikdo neozve. 

Pondělí ráno. Tak jo, já si teda aspoň převleču vršek od pyžama a učešu vlasy. Přihlásím se na skype, chvíli čekám a on mi opravdu někdo volá. Přijímám hovor a opravdu doufám, že ty pyžamové kalhoty vidět nejdou :D Ale safra, ten bordel za mnou, ten teda vidět jde! To mi nedošlo :D Chvíli jsme si povídaly a bylo mi sděleno, že se mi ozvou během několika hodin. A tak jsem čekala, celé odpoledne chodila na email (mami, proto mám tak vysoký účet za telefon, promiň! ) a nic. Další den ráno...zase nic. Co to? Vždycky mi aspoň napsali, že to teda nevyšlo. No a v úterý odpoledne email s předmětem: URGENT. Ha! "We would like to offer a job." What? Are you fucking kidding me??" Snažili se mi dovolat na anglické číslo, ale já ho měla samozřejmě vyplé. AAAAAAaaaaaa...následovalo skákání po domě, po rodičích, před rodiči, slzičky, úsměvy, spousta zpráv a spousta gratulací...a teď po týdnu, teď po týdnu převládl strach, z kterého se mi až motá hlava. Medicína, po roce a v angličtině? Do čeho jsem se to vlastně namočila?!

PS: Před týdnem jsem se dozvěděla, že Británie potřebuje doktory, ale ty se specializací, že doktorů po škole je tu víc než práce a i rodilým Britům trvá dlouho než práci najdou. Hm! To mi taky někdo mohl říct dřív, než jsem si vzala do hlavy, že se přestěhuju takový kus!

PSS: Postupně mi odsud odjely všechny moje kamarádky a já sháním bydlení, které by mě měsíčně nevysálo ze všech financí a zároveň nevypadalo odpudivě a je to vcelku kumšt! Mimochodem, doktoři, važte si toho, že v ČR se chodí v nemocnic v bílém!! Tady se chodí ve smart obleční a já nemám ve skříni ani kus! Navíc googlím jako blázen, abych měla aspoň trochu představu, co že se vlastně nosí a já nepřišla první den jak nýmand :D

A příběh pokračuje...

Jako by Briánie plakala nad událostmi posledních dnů, pobrexitové počasí bylo hodně pršivé. Ano s malýma přestávkama....aaa, slunce...(za 3 sekundy)...hm, tak nic...Nikdo nemůže Já nemůžu uvěřit, že tohle je hergot léto. Ano, všichni mi to tufurt omílají, ale já tomu prostě odmítám uvěřit...15 stupňů? Jako vážně? Když říkám událostmi, tak na prvním místě je samozřejmě BREXIT. Téma číslo jedna...a jak to poznáte? Britové se vzdali vděčného konverzačního tématu, kterým vždy začínají debatu a většinou i končí. Počasí. Teď je to Brexit. Tak to je safra vážné. A taky že je. Troufám si říct, že to docela sleduju. Přeci jenom, ještě před pár týdny jsem si byla na 100% jistá, že tato země bude mým domovem na nějaký čas. Spousta mladých je teď obrovsky naštvaná na ty starší, kteří to prakticky odvolili...a upřímně, ti starší by měli být naštvaní na sebe taky. Leave volili jen proto, aby se sem nedostali uprchlíci a proto, že slíbili, že peníze, které nebudou dávat EU, půjdou na NHS. A co? Den poté se oznámilo, že to nejspíš není tak úplně pravda. Já bych teda byla nehorázně naštvaná. A tím spíš, že teď vlastně ani nikdo z politiků nemá páru, jak jednat dál....

Adrian si z toho aspoň dělá srandu:
A: Ha! Já všem říkám, že jsem jediný v baráku, kdo volil Remain.
Já: No a říkáš, že jsi jeden z jednoho? Vlastně 100%?
A: Lenko! Jistě že ne, takhle je to větší sranda!

A téma číslo dvě, fotbal samozřejmě. "Vždyť Island má stejně obyvatel jako Leicester", bylo mi řečeno, "je to jako bys vybrala 23 lidí z Leicesteru! To ani nejsou profesionálové! Půlku roku ani netrénují, protože jsou pod sněhem!" Jedna katastrofa stíhá druhou a teď už jen čekají, co přijde do třetice....

Já si teď taky prožívám své minikrize, neboli existenční....pokolikáte už? :D Jsem teď na týden doma, kam jsem se těšila jako malá holka, ale už po prvním víkendu je to tu...Člověk by si řekl, jak si to tu po několika měsících pryč užívám a taky že ano, ale na druhou stranu je neskutečně těžké říkat přátelům "ahoj, uvidíme se kdo ví kdy". Anglie mě mimo jiné naučila vážit si všeho...zážitků, přátel, věcí, co by jinak člověk bral jako samozřejmost. A naučila mě milovat svoji zem. Při přistávání nad Prahou v pátek večer a pohledu dolů na naše kopečky a pole mě zavalila vlna obdivu, jak je u nás krásně. A to samé zas a znovu při vyhlídkovém letu nad Orlickýma horama v rámci svatby mých užasných a dobrých přátel. Vůbec celá jejich svatba byla neskutečná....tak upřímná, jednoduchá, roztomilá a opravdu ze všeho a všech byla cítit ta láska...ono pro to ani není moc slov, která by to vážně vystihla. Zároveň mě zážitky posledních dní úplně rozpoltily....nebo jsem si to možná až teď uvědomila....A věřím, že každý, kdo kdy nějakou dobu strávil v zahraničí, to má úplně stejně. Část mě samotné zbožňuje Anglii s každým nedostatkem a ta druhá část mě neustále táhne domů, za kamarády a rodinou....A mě nezbývá než doufat, že se ty dvě části jednoho dne smíří. A nebo...?? Kdo se se za mnou přestěhuje do Anglie!?? :D šup! :D

Co se týče všeho medicínského....byla jsem na druhém pohovoru, který byl jednoduše katastrofa. Podle jména člověka, který byl uveden, že bude pohovor vést, jsem usoudila, že je to Čech. Podezření se potvrdilo, když vyslovil mé jméno správně. Ale tím to haslo....ani slovo na mě česky nepromluvil, celý pohovor se mi do obličeje vysmíval a zesměšňoval vše, co jsem řekla..."Podle Vás nemají doktoři v ČR dobré podmínky? :D Cože? To jste vzala kde? :D atd...Zdrtil mě tak, že jsem málem místo domů do Leamingtonu, jela s brekem domů do ČR...Holt ego na postu vedoucího oddělení chirurgie v Anglii není nic s čím by se člověk chtěl potkat...a zabila jsem to tím, že jsem řekla, že chci být psychiatr. Úšklebek a šáteček. Nevím, kdo z nás dvou se v tu chvíli styděl víc, že jsme vlastně stejné národnosti.
U rodinky jsem oficálně skončila v pátek, ale nabídli mi, že u nich můžu zůstat než přijede nová aupair. Takže ještě v sprnu budu v Anglii určitě....zoufale hledat práci....tak mi držte palce :)

PS: Přestaňte se mě všichni ptát na Brexit, Brexit sucks, the end :D

New recipe: Frustration, motivation, friendship and pozitive vibration! :)

"Buď na sebe přísná! Proč to děláš takto, když se to má dělat jinak?" To jsou snad ty nejhorší věty, co mi kdy kdo tloukl do hlavy. A medicína mě v tomto hodila snad na ten nejvyšší level. Kladla jsem si za cíle mít ty nejlepší výsledky, jedničky max dvojky ze zkoušek, ze státnic, a hroutila se, když mě vyhodili. Uff, jak na mě budou koukat ostatní? Taková katastrofa! Trojka! To jim nemůžu přijít ani na oči.

"Ne, neuběhnu 5 km hned napoprvé." No a co?

"Ano, vyhodili mě ze zkoušky." To vadí? Dám to příště.

"Ty jo! Ty neuděláš státnice v termínu? Co budeš dělat?" Nic, asi si sednu na koleje a budu čekat až pojede vlak.

A teď? Copak si safra vzpomenu, co jsem měla ze zkoušky z fyziologie? Ptá se mě někdo, jestli byly státnice v termínu a co jsem z nich měla? Ne!! Nikoho to nezajímá. Protože, když se zmíním, že mám medicínu, to je pro všechny tak akorát. Je to těžká škola a vystudovat ji nebylo lehké, ani náhodou! A občas mi přijde, že všichni ostatní to vědí líp než ti, co to studují. Jediné, na co opravdu vzpomínám z období těch 6-ti let jsou kamarádi, pikniky, Majálesy, kafíčka na chodbě, výlety, párty, skupinové zpívání! To je to, na čem záleží! Ne známky a výkony! 

Dovolit si dělat věci proto, že já to chci tak a tak. Dovolit si být to či ono. Přiznat si, že když člověk něco nezvládne, to není selhání, že je to prostě jen další sled událostí, jen ne tak, jak by si přál, a že to zcela jistě má svůj důvod. Smířit se s tím a přijmout to, nebojovat proti, protože ta síla pak bude potřeba jinde. Poslední týden jsem si tahle moudra snažila připomínat a postavilo mě to na nohy. Plus spousta podpory od okolí, přátel, ať už tady v Leamingtonu nebo doma v ČR, výlet a spousta práce! 

A tohle všechno mě musela naučit až Británie. Myslela jsem si, že jsou tu lidi celkově šťastnější proto (nebo se mi tak aspoň jeví), že je tu vyšší životní úroveň. Ale teď už si to nemyslím. Ano, asi to k tomu přispívá. Od malička se tu dětem vtlouká do hlavy jak důležité jsou, jak dokážou všechno, co si usmyslí a jak jsou perfektní :) U nás děti slýchávají jen "to nejde, takto to nechodí, co si lidi pomyslí". Ono je to asi tak nějak všechno propojené :)

A možná to pozitivní myšlení mi přineslo nové šance. Nebo jsem se jen snažila najít :) Po několika odmítnutích ze strany zaměstnání mi v emailu přistál jeden zbrusu nový! Přihlásila jsem se totiž do jednoho Foundation programu, který zaštiťuje ty první dva roky, a oni mě pozvali na pohovor. Má to ale několik háčků. Musím mít registraci u GMC, kterou mohu dostat, ale musím na schůzku do Londýna nebo Manchestru na ID check. Protože ten pohovor je také buď v Manchestru nebo Londýně, chtěla jsem si to zorganizovat nějak tak, aby to bylo v jeden den, protože Londýn je hodinu a půl cesty a Manchester dvě hodiny. Nic nemůže být lehké, takže pojedu jeden den do Londýna a za dva dny na to do Manchestru :D Teda pohovory jsou zarezervované, ale já se ještě pořádně nerozhodla, jestli pojedu nebo ne :)

Další cesta je, tady setrvat dalšího půl roku a nastoupit v únoru. To by ale vyžadovalo najít si normální ubytování a další part time práci. Ale pořád mi to přijde jednodušší, než se vracet na toho ani ne půl roku domů, kde bych musela všem naslibovat hory doly, aby mě přijali, a za 3 měsíce bych podávala výpověď.

Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, jaký paradox z toho všeho vlastně vzešel. Jela jsem si sem hlavně odpočinout od medicíny a stresu a od Vánoc jsem vlastně v neustálém stresu a vypořádáváním se se všema papírama a deadlinama :D To jsem si pomohla :D 

Nejsem jediná, kdo tu chce zůstat. Z naší pěti členné skupinky aupair, jedna se snaží dostat se tu na univerzitu a druhá tu zůstává min do Vánoc kvůli angličtině :) Tak uvidíme co dalšího připluje v emailech :D

PS: Těch 5 km jsem uběhla napočtvrté :) 

Domeček z karet

Běžím. Po téměř třech měsících jsem zase rozpohybovala lenivé nohy. V uších mám svoji oblíbenou muziku, ale dneska ji vůbec nevnímám. Běžím. Silný vítr a chladný vzduch mi bijí do tváře. Ale dnes je mi to úplně jedno. Hlavou mi problikávají jednotlivé obrazy. KLIK. Zírám na monitor. 00:01. F5. Srdce bije jako o závod. KLIK. Poslouchám jak Sandrine vypráví o...čem? Hlava je vypnutá. "Prosím, neptej se. Prosím." KLIK. Stále zírám na monitor. KLIK. Běžím rychleji, mnohem rychleji než mám ve zvyku. KLIK. Jediný pohyb myší. Mrknutí. A je to. KLIK. Zrychluji. Zatínám zuby. Makej. Sahám si na dno. KLIK. Ustaraný pohled. "Co budeš dělat teď?" KLIK. Vypínám počítač. Zírám do tmy a po tvářích se mi koulí slzy jako hrachy. KLIK. Tvář mám opět mokrou. Už nemůžu. Zastavuju a s každým výdechem se ze sebe snažím dostat to zklamání, zoufalost, bezmoc. Obrací se mi žaludek. V uších mi hučí, jako by se to v dáli hroutil ten pomyslný domeček z karet, ta naděje. Nohy mě unáší neznámo kam. Jdu. KLIK. Musí být přece ještě jiná cesta. Musí to jít. Takhle to nemůže skončit. KLIK. Bezmocně se hroutím na trávu a nechávám průběh úplně všemu. Nestihnu to. IELST jazyková zkouška nevyšla podruhé. Všechny termíny žádostí o práci se uzavírají v květnu. Pohovory v červnu, do práce se nastupuje v srpnu. Nazdar. Takhle to je. Jsem zamrzlá na jednom bodě. A nejde se pohnout. Nevím kam. Nevím jak. Britové jsou posedlí jejich zákony. Na všechno jsou pravidla. Nejde je obejít. 

Jsem zvyklá si všechno tvrdě vybojovat. Nikdy jsem neměla nic zadarmo. Ze všech stran jen slyším "A co teď?" "Co budeš dělat?" Nevím. Nemám ponětí. Jako bych ztratila kompas. Dnes možná spíš GPS, nemá signál. Dneska nemám sílu nosit masku s úsměvem. Dneska ne. Dneska ležím na dně a zvednu se až příště. Minimálně zítra brzo ráno. Jedeme na výlet. 

5 změn, které přijdou s životem v zahraničí

Přátelství se zintenzivní nebo rozpustí

Prvních pár měsíců po přestěhování se člověk cítí populární, všichni mu píšou a vyzvídají, jaké to tam je a jak se má, a vy si říkáte, že jste ani zdaleka neměli tušení, jak moc některým lidem budete chybět a kolik lidí vlastně "zajímáte". To však s postupem času odpadne. Bohužel i u některých, u kterých byste to vůbec nečekali. A vy si jednoho dne uvědomíte, že to, že si na vás neudělají čas, není jen jejich vytížeností v práci, ale tím, že už šli dál. O to víc si naopak ceníte těch, kteří s vámi v kontaktu zůstali a pokaždé, když se na týden vrátíte domů, jsou rádi, že se s vámi můžou sejít. Vy se naopak naučíte plánovat čas doma do poslední minuty, abyste ty všechny návštěvy stihli a nakonec z nich pak stejně odcházíte s pocitem, že se za tu chvíli nestihlo nic! 

Výčitky

Každé loučení je těžké. Ze začátku si pořád v hlavě promítáte, jestli je dobře, že zůstáváte v zahraničí, že nejste se svými blízkými, že prošvihnete spoustu momentů. Na druhou stranu, pokud nejste na druhém konci světa, tak sednout na letadlo v dnešní době je to nejjednodušší. Já to mám i tak, že kdykoliv jsem doma, tak neváhám cestovat přes půlku republiky, abych viděla svoje blízké. A i když pak půlku doby strávím ve vlaku, autě nebo autobuse, nelituju toho! Ono když se to pak ve výsledku sečte, přijdete na to, že vidíte rodiče častěji, než když bydlíte ve stejném městě.

Bohužel, jsou tu i momenty takové, které mi lámou srdce, když se nad nima zamyslím, například že synovec nebo holčička od mých dobrých kamarádů rostou až moc rychle a já u toho být nemůžu. 

Výzvy a sebevědomí
Člověk se z ničeho nic ocitne v cizí zemi, kde se musí hrát dle cizích pravidel a vy nevíte jaká ta pravidla jsou. A jste na to sami. Kamarádi jsou daleko, maminka taky a není kdo by vás utěšil. A tak nezbývá nic jiného než bojovat. A i když to občas stojí spoustu sil, po vyhraném zápase přijde obrovský pocit zadostiučinění :)Vy jste to zvládli! Úplně sami! A hned máte sebe sami rádi o to více, protože, i když jste si sáhli na dno, dokázali jste se odrazit :) A každá nová další výzva je větší a větší a vy máte pocit, že dokážete nemožné :)

Nikde není tráva zelená
"Och jak já ti závidím! Ty se tam musíš mít tak krásně!" slýcháte z každé strany. Ale bohužel, nikde není tráva zelenější. Problémy si člověka najdou všude, i když třeba jiného charakteru. Ale to neznamená, že bych tu byla nešťastná, ba naopak, to znamená jen jedno...a to, že štěstí není o tom, kde žijete nebo kolik vyděláváte, štěstí je stav mysli. Nejde o to, kolik problémů člověk má, ale jak se jim postaví a s jakou vervou proti nim bojuje.

Rodná země v jiném světle
Rázem se z vás stane patriot a vy ani nevíte jak. Začínáte se zaměřovat na ty dobré vlastnosti, které lidi u vás v rodné zemi mají a jste neskonale pyšní na to, když najdete v zahraničí na poličce v knihkupectví Českého autora nebo Českého zpěváka. A světe div se, občas mám obrovskou potřebu mluvit Česky, něco jako neskonalá chuť na sladké, která vás přepadne, když to nejméně čekáte, a jste ochotní jít kvůli tomu do non stop Tesca :D

Oxford, the city of dreaming spires!

Oxford! Ten Oxford! Přezdívaný Město snové nálady! Harry Potter! Jednorožci kakající duhu! Ok, ty jsem tam úplně neviděla, ale určitě tam někde jsou! Nicméně přináším pár tipů, co rozhodně stojí za to vidět, a že jsou to místa krásná skoro stejně jako duhoví jednorožci! :)

Oxford! The Oxford! The "city of dreaming spires"! Harry Potter! Unicorns pooing rainbow! Well, I haven't seen them really, but they are there! Somewhere! I am going to tell you some tips what to see and you can bet that these places are almost as beautiful as the rainbow unicorns! :)

University of Oxford. Oxford je známý po celém světě jako nejstarší univerzita v anglicky mluvících zemích a druhá nejstarších a nejprestižnějších na světě vůbec. Po několika hádkách studentů a města uteklo několik studentů severozápadně a založilo Cambridge. Tyto dvě univerzity se často spojují pod označením " Oxbridge". Univerzita byla založena v 11. století a skládá se z 38 kolejí, které jsou rozprostřené po celém centru města. Každá budova je nádherný skvost! Celé město na vás dýchne svou historií a hrozí nebezpečí vdechnutí mouchy či odřeného kolene. To proto, že kolem dokola chodíte se zvednutou hlavou, očima dokořán a otevřenou pusou! Sami sebe si představujete sedícího na lavičce s knihou, pobíhajícího okolo a snažícího se dostat na přednášku včas. Tady by se mi i chtělo studovat! Opravdu, Oxford má takový vliv. 

Oxford is known worldwide as the home of the University of Oxford the oldest university in the English- Speaking countries and world's second oldest a most prestigious university. After disputes between students and Oxford townsfolk in 1209, some academics fled northeast to Cambridge where they established what became the University od Cambridge. The two "ancient universities" are frequently jointly referred to as "Oxbridge". The Oxford university was established in 11. century and is made of 38 colleges, which we can find all over the city centre. Each building is phenomenal! You can feel the history breathing on you and there is a real danger of swallowing a fly or hurting your knee. It's because of walking around with your head risen up high and your mouth open! You can easily imagine yourselves sitting on a bench holding a book or rushing around trying to get to your lecture on time. Yes! I would actually love studying here! Trust me I am a doctor, Oxford has this influence!

Další otázka, která mě napadla byla "Safra, kolik si musím zaplatit, abych se sem dostala!" Tak zaprvé, studentům není dovoleno hlásit se zároveň na Cambridge a Oxford university. Prý, aby si uspořádali preference :D Škola přijímá na základě školních výsledků, referencích školy a u některých studijních programů i na základě vstupního testu. Poté jsou studenti pozváni na pohovor a mimoevropští mohou absolvovat pohovor přes internet. Pff, o financích jsem se dozvěděla jen toliko, že nabídka stipendií je opravdu obrovská, mnohem větší než u ostatních univerzit.

Hlavním typem výuky jsou konzultace, kde jeden až čtyři studenti konzultují svou celotýdenní práci, většinou esej nebo úlohu a jen jako doplnění mají přednášky, kurzy a semináře. Malinko jiný styl výuky než u nás, což?! :D Na této univerzitě studovalo nespočet známých osobností jako Jane Austen, Stephen Hawking, Lewis Carroll, Oscar Wilde nebo J. R. R. Tolkien! (A teď si pro zajímavost zkuste pro sebe říct aspoň dvě známá díla každého z nich :D ) 

Another my question was " How much do I have to pay to get there!". Firstly, to allow a more personalised judgement of students, who might otherwise apply for both, applicants are not permitted to apply to both Oxford and Cambridge in the same year. Shortlisting is based on achieved and predicted exam results, school references, and, in some subjects, written admission tests or candidate-submitted written work. The colleges then invite shortlisted candidates for interview, where they are provided with food and accommodation. Students from outside Europe can be interviewed remotely, for example, over the Internet. Pff, in terms of finances, I discovered just that there is a wide range of scholarships, wider that at other universities.

Teaching is centred on the tutorial, where 1–4 students spend an hour with an academic discussing their week's work, usually an essay or problem sheet. Several famous people studied at this university, for example Jane Austen, Stephen Hawking, Lewis Carroll, Oscar Wilde nebo J. R. R. Tolkien! (Well, just out of curiosity, try to come up with at least two book titles of each author :D )

Balliol College. Jedna z nejstarších. Zrovna, když jsme tudy procházeli, tak byl cvičný poplach a všichni studenti pomalu vycházeli z budov, nejdříve v teplácích, pak bosky a některé šťastlivce to zastihlo ve sprše a tak vyrazili ven jen v ručníku. Ještě že bylo teplo, celých 15 stupňů :D

Balliol College. One of the oldest ones. When we were passing around, there was a training fire alarm and you could have seen students running out of the building in their home trousers, panties, bare foot and those who were lucky were caught in a shower. They were also lucky that it was such a warm weather this day, 15 degrees :D

Bodley's library at Radcliff's Square patří k nejstarším knihovnám v Evropě a je to hlavní knihovna Oxford university. V dnešní době má knihovna 11 milionů knih!

Boodley's library is one of the oldest libraries in Europe and the main library of Oxford University. Nowadays, 11 million books can be found in this library.

A konečně Christ Church College! Pro všechny milovníky Harryho Pottera. Velká síň! Tato místnost je stále používána jako jídelna pro studenty! Jako pardon, ale tohle už je trochu moc na moji představivost a nelze na to říct nic víc než WOW! Kromě Harryho se zde natáčela i Pullmanova Northern Lights a celá kolej byla částečně inspirací pro Alenku v Říši divů :)

And finaly Christ Church College. For Harry Potter's lovers! The Great hall! This hall is still used as a dining room for students! Well, this is definitely too much for my imagination and there is nothing left to say than a big WOW! Besides Harry also Pullman's Northern Lights was filmed here and whole college was an inspiration for Alice in Wonderland :)

A pokud vás nezasytí všechny ty spolykané mouchy, je čas navštívit Covered Market, zastřešenou tržnici, kde si každý najde to své. 

And if all of the swallowed flyes didn't make you happy, you could always visit Covered Market with wide range of food.

News!

Před dvěma dny jsem si po dlouhé době sedla k počítači a začala psát článek, který začínal takto…

„Pořád jsem čekala, až budu moct napsat nějakou dobrou zprávu jako „jupí, mám práci!!“, ale v polední době to spíš vypadá pravděpodobněji se zprávou „jupí, vyhrála jsem jackpot!“. A ne, nezačala jsem sázet :D

Stádia hledání práce:

První: Pečlivě vybírám práci…hm, co by mě tak bavilo…hm, jestlipak splňuji jejich požadavky…NIC

Druhé: Bezhlavě klikám na každou práci, na kterou narazím…jedno, co to je, jedno, co chtějí …NIC

Třetí: Obíhám pár pohovorů a čekám, až mi zavolají, jak jsem dopadla...NIC

Tak čekám co „ohmajgád“ bude další stádium!!!

Do toho mě brzo čeká zkouška z angličtiny, ze které musím dostat docela dost bodů, aby mi tu dali licenci u Anglické lékařské komory, a moje učitelka angličtiny mi prakticky řekla, že to bude velice, velice „difficult“…no velká podpora, řekla bych!“



Two days ago I started to write an article beginning like that...
"I wal waiting for the moment that I would be able to share some good news such as "yay, I have a job!!", but lately it's more likely that "I won a lottery!" . And no, I haven't started to bet! :D

Stages of looking for a job:
First: Carefully looking for a job...well, what would I like to do...hm,am I meeting their requirements?...Nothing
Second: Headless applying for every job that I have found...don't care what they want...don't care what kind of job it is...Nothing
Third: Attending a couple of interview and waiting to hear from them...Nothing
So I am waiting what  is the next stage...

Becouse this is not enough I am going to have an English exam soon. I have to get a pretty high score so General Medical Council can give me a licence to practice and my English teacher litteraly told me that It will be really difficult for me...well, that's a support!"

A v tom mi pípl email s opravdickou nabídkou práce!! Když už jsem se pomalu smiřovala s tím, že budu muset jít vykrást banku, abych všechny ty poplatky zaplatila, ono to přišlo!! Po měsíci a půl, kdy jsem každý den obcházela město a rozdávala CV jako Večerníček před pohádkou a večer co večer vyplňovala nesmyslně dlouhé „application forms“ na internetu! Není to nic zvláštního, prostě práce v obchodě, ale peníze jsou potřeba a pro to, aby si člověk splnil sny, je holt potřeba na chvíli dělat to, co ho úplně nebaví a jít oklikou.



Right at this moment I have received an email with a real offer for a job!! Can you believe that? I slowly started to think that I would have to rob a bank so I can pay all of those payments. And it came! After a month and a half of handing millions of CV's in and filling ridiculously long application forms on the internet night after night! The job itself is nothing special, just working in a shop, but sometimes you have to take the long, unpleasant way to achieve your goals!

Moje host rodina je naprosto skvělá! Řeším teď spoustu byrokracie, která se týká přihlášení do Lékařské komory, a oni mi s tím hrozně pomáhají. Mám tendence si všechno zařizovat sama, ale radši se vždycky chodím ujistit za Adrianem, jestli jsem to nepochopila špatně :D Dokonce mi nabídli, že pokud to s hledáním práce v nemocnici nepůjde nijak rychle, tak že můžu přes prázdniny zůstat tady u nich a jezdit na pohovory odsud! Nedávno jsem se rozčilovala nad tím, že já teď dám desítky tisíc za vyřízení všech papírů (ano, jen za registraci do komory a anglický test jsem už dala 16tis), strávím nad tím hodiny, oni si pak odhlasují výstup z EU, já nedostanu vízum a vyhodí mě ze země! Naštěstí prý mi to jako doktorovi nehrozí :D

Nejvíc mě pobavilo, že Česká lékařská komora mi nemůže (pochopitelně) vydat potvrzení o členství u ČLK, protože jsem u ní nikdy registrovaná nebyla, ale můžou mi vydat potvrzení o NEčlenství a ještě za to chtějí 300kč :D :D


My host family is amazing! I am dealing with loads of byrocracy concerning application for General Medical Council and my family is really helpful. I tend to cope with everything on my own, but I ask Adrian from time to time just to reasure myself, there is still some kind of language barier :D They even offered that I can stay in their house a bit longer until I find my own accomodation. Recently, I was so angry, because of the paperwork. I pay so much money and invest so much time a they will kick me out of the county if they deceide to exit European Union. But Adrian told me that this is not going to happen :D