Takže prakticky jsem v jednom týdnu měla stihnout anglickou zkoušku, pohovor v Londýně s GMC a pracovní pohovor v Manchesteru. Týden, který tomu předcházel, byl naprosto hrozný. Nevěděla jsem, co se mám dříve učit, jestli angličtinu nebo medicínu. Protože, upřímně, 3/4 roku jsem se na žádnou učebnici medicíny ani nepodívala, natož abych ji otevřela a učila se, tudíž mi přišlo, že se všechno vypařilo se sdělením verdiktu "Máte internu. Jste doktorka." No nejdříve přišla na řadu zkouška z angličtiny. Ani se neodvažuju spočítat, kolik už jsem do ní vrazila peněz a kolik nervů mě to stálo, a tak jsem se rozhodla o ní nikomu neříct. Dělalo mi dost velké potíže se s tím vypořádat sama, natož ještě pořád odpovídat na dotazy "a už to máš? a kdy tam znova pudeš? a co budeš dělat? a to je fakt tak těžké?" Změnila jsem centrum, kde se zkouška psala. Nemůžu říct, že by ten test byl lehčí, ale celkově ta atmosféra byla o hodně uvolněnější, komornější počet lidí, no a vyplatilo se,protože jsem ji konečně napsala na požadovaný počet bodů :)
Druhý den jsem hned napochodovala do práce a v pondělí jsem měla naplánovanou cestu do Londýna na schůzku s Lékařskou komorou, což měl být vlastně jen ID check a ověření originálních dokumentů. Hm. To bych si ale ráno nemohla uvědomit, že já blbec jsem si o originál překladu diplomu, který jsem si nechávala dělat v Praze, vlastně vůbec nezažádala a tím pádem tam nejspíš jedu zbytečně. Háček byl v tom, že jsem na základě schůzky měla dostat registraci u lékařské komory bez licence k praxi (k té potřebuju anglickou zkoušku) a tu registraci po mě požadovali na pracovním pohovoru v pátek. Lístky jsem měla koupené, takže jsem i přes to jela, rozhodnutá to uhrát na to, že jsem jim ten originál poslala už na začátku místo kopie, a protože jsem to posílala do jejich kanceláře v Manchestru, naivně jsem doufala, že to nepůjde dohledat. Samozřejmě mi tu registraci nedali. Jupí! Cesta jak si ověřit pravost překladu diplomu byla ta, že napíšou email překladateli a ten jim to potvrdí. Fajn. Takže jsem celé odpoledne strávila obesíláním a obtelefonováváním překladatele a lidí na Lékařské komoře, ať se to stihne vyřídit do pátku. Samozřejmě nestihlo :) V Londýně jsem ještě stihla navštívit Kyoto gardens, které jsou sice maličkaté, ale nádherné :)
Další dny jsem strávila v práci a učením se po nocích a v pátek se vydala do Manchesteru na pohovor, od kterého jsem naprosto netušila, co mám čekat. Pohovor to byl s Foundation školou do Foundation programu. Abych to trochu osvětlila, tato škola má pod sebou přes 10 nemocnic a pro tyto nemocnice přijímá Junior doktory, většinou doktory po škole nebo v posledním roce školy. Na základě pohovoru a přihlášky jsou doktoři obodováni. Další body se pak dostávají za tzv. Preferencing, kde si každý kandidát napíše, do které nemocnice by chtěl nastoupit. Celé tohle je pak předáno nemocnicím a ty se rozhodnou jestli a kolika doktorům nabídnou místo. Tak jsem to aspoň pochopila já :D
No celý ten výlet byl jedna velká komedie, teda aspoň ze začátku. Nejdříve jsem po cestě na vlak zjistila, že se mi přes noc nenabil mobil a já při tom na něj spoléhala, že mě navede z vlakového nádraží na místo konání pohovoru. Ha, no nic. Celý pohovor se konal na fotbalovém stadionu Manchester City a já se rozhodla tam dojet tramvají. Tak jsem si koupila lístek, nastoupila a v domnění, že cesta bude trvat deset minut, jsem se posadila. Po 10 min a žádné známky stadionu jsem si řekla, že bych měla zkontrolovat, kam vlastně jedu. Ano, sedím ve správné tramvaji, ale hergot jedu na opačnou stranu!! Nějakým zásahem shůry jsem měla hodinu a půl rezervu, takže jsem si hezky vystoupila, přešla na druhou stranu a jela zpět. Ke stadionu jsem dojela tak za 5 min začátek pohovoru a zjistila, že ten stadion je oooobrovský!! Ale neskutečně! Tak jsem se zeptala, ale navedli mě napoprvé špatně, nicméně napodruhé už to vyšlo. Měla jsem v plánu se před pohovorem přezout z balerinek do bot na podpatku. A jelikož jsem nestíhala, tak mě nenapadlo nic lepšího, na facku vážně!, než si ty boty přezout ve výtahu. Samozřejmě jsem si stihla přezout jen jednu a v domnění, že až vystoupím tak tam budu sama před nějakou recepcí, jsem se vybelhala z výtahu ověšená taškama a botama a překvapení! Koukalo na mě cca 40 párů očí! S pocitem ala totální hňup jsem se narovnala, doširoka usmála a odkulhala na stranu, kde jsem dokončila přezutí.
Samotný pohovor pak probíhal tak, že nám dali 15 min na přečtení dvou klinických scénářů a napsání si poznámek. Ty scénáře vypadaly asi takto...
1. Je půlnoc a sestra vás volá k 80-ti letému muži, který byl přijat pro operaci tříselné kýly, a momentálně si stežuje na zhoršující se dušnost.
2. Jste na pohotovosti a přivezou vám ženu. Stěžuje si na ukrutnou bolest v nadbřišku a zvrací. Na břichu má jizvu po slepém střevě, ale není hmatná žádná rezistence. Nelze dostat podrobnější anamnézu, ale z dechu jí lze cítit alkohol.
No a pak jsem každý ten případ 15 min diskutovali s doktorem. Co uděláš? A co pak? A pak? Musím přiznat, že když jsem si pročítala anglickou učebnici, tak mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, protože bohužel to nebyla jen latina s anglickým přízvukem. Občas tam byly i odlišnosti v přístupu k pacientovi, což jsem se snažila si vtlouct do hlavy alespoň u život ohrožujících stavů. Nakonec jsem třeba doplatila na odlišný management, například o pankreatitidy se tady starají chirurgové a ne interna. A na pár dalších blbých chyb nebo postřehů moc pomalých, pramenících hlavně z toho, že jsem vyšla ze cviku. Když už jsem si vzpomněla, co k tomu říct z medicínského hlediska, tak jsem hledala výraz anglický nebo ho vyslovila úplně blbě. No co k tomu dodat, je to ve hvězdách a teď nezbývá než čekat :)
