New recipe: Frustration, motivation, friendship and pozitive vibration! :)

"Buď na sebe přísná! Proč to děláš takto, když se to má dělat jinak?" To jsou snad ty nejhorší věty, co mi kdy kdo tloukl do hlavy. A medicína mě v tomto hodila snad na ten nejvyšší level. Kladla jsem si za cíle mít ty nejlepší výsledky, jedničky max dvojky ze zkoušek, ze státnic, a hroutila se, když mě vyhodili. Uff, jak na mě budou koukat ostatní? Taková katastrofa! Trojka! To jim nemůžu přijít ani na oči.

"Ne, neuběhnu 5 km hned napoprvé." No a co?

"Ano, vyhodili mě ze zkoušky." To vadí? Dám to příště.

"Ty jo! Ty neuděláš státnice v termínu? Co budeš dělat?" Nic, asi si sednu na koleje a budu čekat až pojede vlak.

A teď? Copak si safra vzpomenu, co jsem měla ze zkoušky z fyziologie? Ptá se mě někdo, jestli byly státnice v termínu a co jsem z nich měla? Ne!! Nikoho to nezajímá. Protože, když se zmíním, že mám medicínu, to je pro všechny tak akorát. Je to těžká škola a vystudovat ji nebylo lehké, ani náhodou! A občas mi přijde, že všichni ostatní to vědí líp než ti, co to studují. Jediné, na co opravdu vzpomínám z období těch 6-ti let jsou kamarádi, pikniky, Majálesy, kafíčka na chodbě, výlety, párty, skupinové zpívání! To je to, na čem záleží! Ne známky a výkony! 

Dovolit si dělat věci proto, že já to chci tak a tak. Dovolit si být to či ono. Přiznat si, že když člověk něco nezvládne, to není selhání, že je to prostě jen další sled událostí, jen ne tak, jak by si přál, a že to zcela jistě má svůj důvod. Smířit se s tím a přijmout to, nebojovat proti, protože ta síla pak bude potřeba jinde. Poslední týden jsem si tahle moudra snažila připomínat a postavilo mě to na nohy. Plus spousta podpory od okolí, přátel, ať už tady v Leamingtonu nebo doma v ČR, výlet a spousta práce! 

A tohle všechno mě musela naučit až Británie. Myslela jsem si, že jsou tu lidi celkově šťastnější proto (nebo se mi tak aspoň jeví), že je tu vyšší životní úroveň. Ale teď už si to nemyslím. Ano, asi to k tomu přispívá. Od malička se tu dětem vtlouká do hlavy jak důležité jsou, jak dokážou všechno, co si usmyslí a jak jsou perfektní :) U nás děti slýchávají jen "to nejde, takto to nechodí, co si lidi pomyslí". Ono je to asi tak nějak všechno propojené :)

A možná to pozitivní myšlení mi přineslo nové šance. Nebo jsem se jen snažila najít :) Po několika odmítnutích ze strany zaměstnání mi v emailu přistál jeden zbrusu nový! Přihlásila jsem se totiž do jednoho Foundation programu, který zaštiťuje ty první dva roky, a oni mě pozvali na pohovor. Má to ale několik háčků. Musím mít registraci u GMC, kterou mohu dostat, ale musím na schůzku do Londýna nebo Manchestru na ID check. Protože ten pohovor je také buď v Manchestru nebo Londýně, chtěla jsem si to zorganizovat nějak tak, aby to bylo v jeden den, protože Londýn je hodinu a půl cesty a Manchester dvě hodiny. Nic nemůže být lehké, takže pojedu jeden den do Londýna a za dva dny na to do Manchestru :D Teda pohovory jsou zarezervované, ale já se ještě pořádně nerozhodla, jestli pojedu nebo ne :)

Další cesta je, tady setrvat dalšího půl roku a nastoupit v únoru. To by ale vyžadovalo najít si normální ubytování a další part time práci. Ale pořád mi to přijde jednodušší, než se vracet na toho ani ne půl roku domů, kde bych musela všem naslibovat hory doly, aby mě přijali, a za 3 měsíce bych podávala výpověď.

Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, jaký paradox z toho všeho vlastně vzešel. Jela jsem si sem hlavně odpočinout od medicíny a stresu a od Vánoc jsem vlastně v neustálém stresu a vypořádáváním se se všema papírama a deadlinama :D To jsem si pomohla :D 

Nejsem jediná, kdo tu chce zůstat. Z naší pěti členné skupinky aupair, jedna se snaží dostat se tu na univerzitu a druhá tu zůstává min do Vánoc kvůli angličtině :) Tak uvidíme co dalšího připluje v emailech :D

PS: Těch 5 km jsem uběhla napočtvrté :) 

Domeček z karet

Běžím. Po téměř třech měsících jsem zase rozpohybovala lenivé nohy. V uších mám svoji oblíbenou muziku, ale dneska ji vůbec nevnímám. Běžím. Silný vítr a chladný vzduch mi bijí do tváře. Ale dnes je mi to úplně jedno. Hlavou mi problikávají jednotlivé obrazy. KLIK. Zírám na monitor. 00:01. F5. Srdce bije jako o závod. KLIK. Poslouchám jak Sandrine vypráví o...čem? Hlava je vypnutá. "Prosím, neptej se. Prosím." KLIK. Stále zírám na monitor. KLIK. Běžím rychleji, mnohem rychleji než mám ve zvyku. KLIK. Jediný pohyb myší. Mrknutí. A je to. KLIK. Zrychluji. Zatínám zuby. Makej. Sahám si na dno. KLIK. Ustaraný pohled. "Co budeš dělat teď?" KLIK. Vypínám počítač. Zírám do tmy a po tvářích se mi koulí slzy jako hrachy. KLIK. Tvář mám opět mokrou. Už nemůžu. Zastavuju a s každým výdechem se ze sebe snažím dostat to zklamání, zoufalost, bezmoc. Obrací se mi žaludek. V uších mi hučí, jako by se to v dáli hroutil ten pomyslný domeček z karet, ta naděje. Nohy mě unáší neznámo kam. Jdu. KLIK. Musí být přece ještě jiná cesta. Musí to jít. Takhle to nemůže skončit. KLIK. Bezmocně se hroutím na trávu a nechávám průběh úplně všemu. Nestihnu to. IELST jazyková zkouška nevyšla podruhé. Všechny termíny žádostí o práci se uzavírají v květnu. Pohovory v červnu, do práce se nastupuje v srpnu. Nazdar. Takhle to je. Jsem zamrzlá na jednom bodě. A nejde se pohnout. Nevím kam. Nevím jak. Britové jsou posedlí jejich zákony. Na všechno jsou pravidla. Nejde je obejít. 

Jsem zvyklá si všechno tvrdě vybojovat. Nikdy jsem neměla nic zadarmo. Ze všech stran jen slyším "A co teď?" "Co budeš dělat?" Nevím. Nemám ponětí. Jako bych ztratila kompas. Dnes možná spíš GPS, nemá signál. Dneska nemám sílu nosit masku s úsměvem. Dneska ne. Dneska ležím na dně a zvednu se až příště. Minimálně zítra brzo ráno. Jedeme na výlet. 

Brighton - energic and beautiful! :)

Dneska bylo v Leamingtonu náááádherně! Slunečno, přes 25 stupňů, prostě krása :) A tak jsem si zavzpomínala na jeden náš výlet do Brightonu, který jsme podnikly v únoru. Byl napůl deštivý až hrůza a napůl slunečný :)

 

Někdy si tady s holkama připadám jako plánovací maniak, protože všechny výlety prakticky plánuju já, jelikož holky jsou ten typ: Teď jsme tady, co budem dělat? Hmm, nákupy a pak kafíčko a dort :D A já zas musím všechno vidět, ale dortem a kafem taky rozhodně nepohrdnu :D
No a to bych nebyla já, abych si nevymyslela nějakou speciální zajížďku. Když už jsme v tom okolí :) Naše první zastávka měla být Seven sisters, křídové útesy na jižním pobřeží Anglie. Vrcholů útesů není 7, ale 8. Název je totiž údajně odvozen od 7 sester, které měly každá svůj dům mezi jednotlivými vrcholy :) Plán to byl nádherný nebýt několika věcí...za prvé jsme se ztratily...no jo! 5 žen v autě blbá navigace nás navedla jinam než jsme chtěly, a tak nám cesta místo 3 hodin trvala asi 4,5 a navíc, když jsme dojely, uvítalo nás totálně šílené počasí. Takovéto jaké si představíte, když se řekne Anglie...neskutečný vítr, zmrzlé kapky deště vás bijí do tváře a v promočených botách vás studí nohy. Ano, v takovémto počasí jsem skuhrající holky vytáhla z auta v domnění, že dostanu nejbližším kamenem po hlavě, a vydaly jsme se na cestu k útesům. Cestou jsme potkávaly jen blbě koukající ovce, které pravděpodobně nechápaly, co tam ty holky v takové psotě pohledávají.

No, jak to asi mohlo dopadnout. V půlce cesty jsme to vzdaly, promočené, naštvané a Seven sisters jsme samozřejmě neviděly a možná dobře, trochu jsem se bála, že bychom si nakonec ty útesy prohlížely zdola a ne seshora jak bylo v plánu :D Tak aspoň pár fotek, jak by měly vypadat....

Po cestě do Brightonu jsme se zastavily v přímořské vesničce na Fish nad Chips a neodolaly procházce po pláži, kde jsme útesy viděly aspoň z dálky a některé z nás, které ještě neměly dostatečně promočené boty, okusily jak mokré je moře :D

Unavené a zmrzlé jsme zapadly do postele v hostelu, který byl sice neskutečně levný, ale normálně by člověk ani psa nenechal si do ní lehnout. Holt, já jsem holka z vesnice a navíc České, nebudu přece platit šílené peníze za jednu noc :D Ano, to už jsem se vážně bála o svůj život a děkovala všem svatým, že si holky nevzaly deštníky, jinak bych byla umlácena :D

Naštěstí zbytek výletu byl krásně slunečný :) Brighton je okouzlující město známé pro své pláže (i ty nudistické, jako jedny z mála v Británii), dýchající kontinentální atmosférou. Dominantou je Brighton Pier, dlouhé molo, kde pod střechou najdete plno herních automatů, atrakcí a restaurací a v noci celé molo nádherně svítí.

Další krásou města je Royal Pavilion. Je to bývalá královská rezidence, postavená roku 1808 pro Prince z Walesu, který si asi myslel, že je Ind, jinak si nedovedu představit, proč ta stavba vypadá tak, jak vypadá :D Se zvyšující se návštěvností letoviska se palác pro nedostatek soukromí přestal používat jako rezidence. Naposledy v něm bydlela královna Viktorie v roce 1845. Co mi přijde malinko zvláštní je, že se palác stavěl 20 let, aby v něm jen 37 let bydlela královská rodina a pak usoudili, že už to pro ně není. Nyní je Pavillion otevřen pro veřejnost.

Brigton je dále známý pro své art and music festivaly a obrovskou komunitu LGBT, pro kterou si město vysloužilo přezdívku "gay capital of the UK" a kdysi bylo nazýváno i hippie city :) Právě v Royal Pavilion se uskutečnila jedna z prvních gay svateb v Británii :)

Brighton je jedno z těch měst, kde se můžete do nekonečna procházet v jeho uličkách a z úst se vám ozývá jedno ách za druhým nebo si jen posedíte na lavičce na pobřeží s kafem v ruce, pozorujete vlny a posloucháte racky, a v tu chvíli vám ke štěstí nechybí vůbec nic :)

5 změn, které přijdou s životem v zahraničí

Přátelství se zintenzivní nebo rozpustí

Prvních pár měsíců po přestěhování se člověk cítí populární, všichni mu píšou a vyzvídají, jaké to tam je a jak se má, a vy si říkáte, že jste ani zdaleka neměli tušení, jak moc některým lidem budete chybět a kolik lidí vlastně "zajímáte". To však s postupem času odpadne. Bohužel i u některých, u kterých byste to vůbec nečekali. A vy si jednoho dne uvědomíte, že to, že si na vás neudělají čas, není jen jejich vytížeností v práci, ale tím, že už šli dál. O to víc si naopak ceníte těch, kteří s vámi v kontaktu zůstali a pokaždé, když se na týden vrátíte domů, jsou rádi, že se s vámi můžou sejít. Vy se naopak naučíte plánovat čas doma do poslední minuty, abyste ty všechny návštěvy stihli a nakonec z nich pak stejně odcházíte s pocitem, že se za tu chvíli nestihlo nic! 

Výčitky

Každé loučení je těžké. Ze začátku si pořád v hlavě promítáte, jestli je dobře, že zůstáváte v zahraničí, že nejste se svými blízkými, že prošvihnete spoustu momentů. Na druhou stranu, pokud nejste na druhém konci světa, tak sednout na letadlo v dnešní době je to nejjednodušší. Já to mám i tak, že kdykoliv jsem doma, tak neváhám cestovat přes půlku republiky, abych viděla svoje blízké. A i když pak půlku doby strávím ve vlaku, autě nebo autobuse, nelituju toho! Ono když se to pak ve výsledku sečte, přijdete na to, že vidíte rodiče častěji, než když bydlíte ve stejném městě.

Bohužel, jsou tu i momenty takové, které mi lámou srdce, když se nad nima zamyslím, například že synovec nebo holčička od mých dobrých kamarádů rostou až moc rychle a já u toho být nemůžu. 

Výzvy a sebevědomí
Člověk se z ničeho nic ocitne v cizí zemi, kde se musí hrát dle cizích pravidel a vy nevíte jaká ta pravidla jsou. A jste na to sami. Kamarádi jsou daleko, maminka taky a není kdo by vás utěšil. A tak nezbývá nic jiného než bojovat. A i když to občas stojí spoustu sil, po vyhraném zápase přijde obrovský pocit zadostiučinění :)Vy jste to zvládli! Úplně sami! A hned máte sebe sami rádi o to více, protože, i když jste si sáhli na dno, dokázali jste se odrazit :) A každá nová další výzva je větší a větší a vy máte pocit, že dokážete nemožné :)

Nikde není tráva zelená
"Och jak já ti závidím! Ty se tam musíš mít tak krásně!" slýcháte z každé strany. Ale bohužel, nikde není tráva zelenější. Problémy si člověka najdou všude, i když třeba jiného charakteru. Ale to neznamená, že bych tu byla nešťastná, ba naopak, to znamená jen jedno...a to, že štěstí není o tom, kde žijete nebo kolik vyděláváte, štěstí je stav mysli. Nejde o to, kolik problémů člověk má, ale jak se jim postaví a s jakou vervou proti nim bojuje.

Rodná země v jiném světle
Rázem se z vás stane patriot a vy ani nevíte jak. Začínáte se zaměřovat na ty dobré vlastnosti, které lidi u vás v rodné zemi mají a jste neskonale pyšní na to, když najdete v zahraničí na poličce v knihkupectví Českého autora nebo Českého zpěváka. A světe div se, občas mám obrovskou potřebu mluvit Česky, něco jako neskonalá chuť na sladké, která vás přepadne, když to nejméně čekáte, a jste ochotní jít kvůli tomu do non stop Tesca :D

Doktorka v Anglii III.: Portfolio

Tyto informace nejsou (zatím) moje vlastní zkušenosti, ale loni jsem byla na přednášce v Praze, kde bývalý student Lékařské fakulty v Praze přednášel o tom, jak se dostat do Anglie. A i když to byl zahraniční student, věřím, že pro Čechy to vypadá stejně v bledě modrém :)

Když mi je z toho zařizování na nic, vzpomenu si na jeho větu: Všichni mí známí, co chtěli odejít po škole do Anglie, tam teď pracují :)

Jako by všechno to nezbytné papírování nestačilo, je opravdu dobré mít co "nejobjemnější" PORTFOLIO. Všechno jsou to věci, co člověk musí stihnout při škole. Nicméně já jsem si dovolila tyto aktivity seřadit podle toho, co si myslím, že je důležité, a co je fajn mít, ale když to nebude, svět se nezhroutí. Navíc jsem přidala něco navíc z mých zkušeností tady, respektive to, co jsem zjistila, že je pro zaměstnavatele (i v nemedické branži) a celkově pro Brity důležité.

• Vyšperkované CV. První krok je rozhodně zapracovat na CV, nechat si poradit od angličtináře, nebo někoho, kdo studuje jazyky, nechat si poradit od známého co dělá PR. Tady si na CV hodně potrpí a není nic horšího, než mít tam nějaký nesmysl v Angličtině nebo chybu. Zahrnout do CV všechno, co člověk dělal, i když to nesouvisí s medicínou (tohle je tu trochu jiné než u nás, tady jim na tom záleží), ale zároveň jej mít stručné, přehledné, v bodech. Jak se říká cokoliv, co vás odliší od dalších 50 CV, co má zaměstnavatel na stole.

• Dobrovolnická práce, práce pro charitu. Pokud člověk někdy nedobrovolničil pro charitu, jako by nebyl. Opravdu. Britové si toho nesmírně cení. I kdyby to byl jen týden nebo občasná výpomoc o víkendech na hodinu, napište si to do CV. 

• Praxe v nemocnici. Určitě je dobré mít jakoukoliv dobrovolnou praxi v kterékoliv nemocnici na jakémkoliv oddělení. Pokud ji nemáte, napište si jako praxi to naše kolečko v šesťáku. To se taky počítá.

• Seznam praktických dovedností. Už v předchozích článcích jsem psala, že v UK dělají doktoři věci, co v ČR sestry. Navíc Britové už během roku FY1 dostávají e-portfolio, kde si pečlivě zaznamenávají, co dělali a co umí. Takže pokud se hlásíte do FY2, může to být takové vaše soukromé portfolio dovedností.

• Reference klinický obor.  Tady mám trochu konflikt, přiznávám. Myslím si, že je úplně na místě požádat doktora nebo primáře z nějakého oddělení, kde jsme měli praxi v šesťáku, většina si nás snad pamatuje :D Na druhou stranu, v portfoliu rozhodně bude vypadat dobře reference od nějakého Prof. nebo Doc., kterého na okreskách člověk těžko najde. Nicméně věřím, že většina doktorů, minimálně u nás v HK, nám rádo poskytne reference, i když nás třeba neznají a nikdy neviděli :D Brzo se do honu na reference pustím sama, tak vám povím o HK :D

•  Praxe v nemocnici v UK. Tohle je bod, který já považuju za opravdu důležitý, ale je mi naprosto jasné, že ne pro každého je tato možnost vhodná a uskutečnitelná. NHS je opravdu totálně odlišná instituce, funguje jinak a je dobré se s ní seznámit. Když ne osobně, tak si o tom aspoň nastudovat, načíst. Jsou tři cesty jak se dostat k praxi v zahraničí...přes známého v nemocnici, přes školu v UK nebo tzv. na vlastní pěst, prostě zkusit rozeslat hodně emailů a vykomunikovat si to sami. Cesta přes školu vypadá nejlíp, protože dostanete od školy oficiální potvrzení. Na stránkách školy najdete odkaz na to, jak se přihlásit, nebo můžete konzultantovi v nemocnici napsat email rovnou. Ať už se do nemocnice dostanete jakkoliv, nezapomeňte požádat dohlížejícího doktora o reference! (Pokud jste si ještě nevšimli, Britové jsou posedlí referencemi :D ) Bohužel, v některých nemocnicích požadují poplatek za praxi, z mých zkušeností jsou to většinou univerzitní nemocnice.

• Life support courses ( ILS, ALS). No, kurzy ALS (advance life support) se u nás provádí jen na jednom místě a to v Hradci Králové pod záštitou ARO a MUDr. Anatolije Truhláře. Ale! Jsou jen čtyři krát ročně a stojí 12 700 Kč, no neber to :D Pokud má někdo z vás možnost, v Británii jsou asi za třetinu ceny a kurzy probíhají každý měsíc skoro v každém městě :)

• Výuka. Pomáhat na anatomii, fyziologii, patofyziologii, histologii plus samozřejmě reference z preklinického oboru.

• Audit. Audit je proces, při němž se člověk zaměří na určitou oblast, zmapuje jak by to mělo fungovat (co je v předpisech) a jak to doopravdy funguje a pokud má nápady, jak to vylepšit, tak je předloží. Protože tady jsou posedlí svými předpisy a za každou cenu se jimi každý musí řídit, audit je pro UK systém stěžejní a to v tom (každoročně doktor jeden musí provést), že je to takzvaná kontrola a vylepšování práce, aniž by na to zaměstnávali předražené úředníky. Ano, určitě není od věci zkusit si něco podobného i u nás, ale nějak si nedokážu představit, jak by to fungovalo v našich podmínkách a jestli by se tím nezjistilo, že předpisy jsou prakticky k ničemu :D

• Mít co nejlepší známky, nejlépe mířit na stipendium. (tohle jsem tu zahrnula jen proto, že to tam měl ten už doktor taky, ale já jsem optimista a nějak si nedokážu představit, že se budou pídit po tom, co měl člověk z Tělovýchovného lékařství :D ) Samozřejmě, pokud člověk stipendium má, rozhodně vypadá dobře, když to do svého portfolia zahrne v podobě nějakého potvrzení.

Vím, že se toho může zdát jako opravdu hodně, ale ve výsledku to stojí za to! Trust me!

Každému, ať už bojuje s jakýmkoliv medickým či nemedickým problémem, přeju GOOD LUCK a ať neskončíte jako já na první fotce :D

Doktorka v Anglii II.: papírování, GMC, IELST, WTF atd.

Úplně první krok v celém tom procesu papírování je nastudovat si, co všechno je potřeba dodat GMC (General Medical Council), aby člověku udělila Úplnou registraci s licencí k praxi. Protože jsme součástí EU a Británie zatím taky, většinou po nás GMC požaduje:

1. zaplacení poplatku ve výši 200 liber
2. kopii pasu/ID
3. kopii diplomu
4. překlad výše uvedených do Angličtiny
5. tvz. doklad toho, co jsme dělali od promocí až doposud
6. doklad o úrovni angličtiny

Všechny tyto doklady je třeba doložit do 3 měsíců, jinak poplatek 200 liber propadá a člověk musí zaplatit znovu. Což by samo o sobě nebyl problém, kdybych domýšlela věci do konce a nesnažila se už druhý měsíc o složení IELST na požadovaný počet bodů.

Co se týče překladu....v novějších pasech i ID je všechno uvedeno i v angličtině, takže překlad netřeba. Překlad diplomu by měl být (aspoň teda dle jejich "strongly advice") udělaný agenturou s opatřený razítkem. Já si ho nechávala dělat v Praze a stál mě cca 800 Kč.

Tzv. doklad toho, co absolvent dělal od promocí až doposud...samozřejmě pokud se absolvent hlásí neprodleně po absolvování školy, tento bod pro něj padá. Pokud se přihlásil do ČLK nebo nějakou dobu praktikoval, ČLK mu vystaví potvrzení o Pracovní bezúhonnosti a to pak pošle už přeložené do Angličtiny GMC. Pokud však člověk pracoval nějakou dobu v nemedické branži, je potřeba doložit reference od zaměstnavatele, na které si stáhne formulář na stránkách GMC.

Doklad o úrovni angličtiny....jazyková zkouška IELST. Je to dost specifická zkouška, nejvíce požadovaná v anglicky mluvících zemích a to mimo medicíny, také pro ty, co chtějí studovat na univerzitě v Anglii. Test se skládá z čtení, psaní, mluvení a poslechu. Je požadována akademická verze zkoušky s průměrem 7,5 a alespoň 7 z každé části. Maximální počet bodů z celé zkoušky je 9 a stojí v průměru 160 liber, cena se liší podle místa, kde test děláte.

Jak IELST zkouška vypadá?

Listening: Klasika jak jej známe ze školy, jen s tím, že ho celý uslyšíme jen jednou. (60min)

Reading: 3 články, ke kterým jsou pak určitá cvičení...např. ke každému odstavci přiřaď odpovídající název, doplň konec věty či doplň slovo, posuď zda daná věta je pravda, lež nebo nelze určit...atd (60min)...mohlo by se zdát, že je to dostatek času, ale bohužel, člověk si fakt musí nacvičit jak na to, je to spíš o hledání a porozumění a mít dostatečnou zásobu synonym.

Speaking: Nejdřív vám položí několik základních otázek, na které odpovíte jednou větou. Pak dostanete téma, o kterém musíte mluvit 2min a pak zase sada otázek většinou navazující na to téma. (15min)

Writing: 2 části...první: dostanete tabulku, graf, mapu a musíte o tom napsat 150 slov, druhá: dostanete téma eseje a musíte napsat 250 slov. (60min) tohle bývá bohužel ten největší zádrhel celé zkoušky...buď dostanete pitomé téma a i když dostanete dobré, nestíháte to napsat pořádně jako inteligentní člověk, natož bez chyb.

Moje zkušenost?

Zkoušku jsem asi před měsícem dělala v Birminghamu. Nejdříve jsem 45 min čekala na registraci, pak dalších 45 min na výtahy, jelikož zkouška probíhala v 5. patře. Na prvním stanovišti nám odebrali všechny věci, dokonce i hodinky a mikiny. Mohli jsme si nechat jen dvě prupisky, dvě tužky, gumu, pas a pití v průhledné láhvi bez etikety. Hlavně žádné mobily či tablety, to si ověřili detektorem kovů, kterým nás skenovali. Na dalším stanovišti si pečlivě ověřili naši identitu, vyfotili a odebrali otisky prstů. V tu chvíli jsem si říkala, jestli jsem si nespletla patro a nejdu na setkání s královnou, ale ne. Znova sken detektorem kovů a pak přišlo na řadu 20 min zápasení s CD přehrávačem, pobíhání okolo, nesrozumitelná angličtina cizinců a nakonec 4 hodinové čekání na Speaking. V průběhu testu nám neustále kontrolovali pasy, asi jestli jsme nějak nezmutovali, a upozorňovali, že vyměnit si identitu s člověkem sedícím vedle nás je nepřípustné :D
A výsledek?

Kvůli pitomému půl bodu si můžu jít test hezky zopakovat....

Doktorka v Anglii I.: lékařský systém v UK

"Dobrý den. Sbíráme podpisy na petici proti novému zákonu, který znevýhodňuje "junior doctors"."
"Jee. Super. Jasně, jasně! Já vás ráda podpořím. Já jsem totiž taky "junior doctor".
"Jeee. A kde pracujete?"
"Ehm, hm. Teď nikde no......ale pracuje se na tom!!"
"Aha."

Well, rozhodla jsem se celý ten proces "jak, kdy, kde, za kolik, do kdy" sepsat na jednom místě, protože když jsem se o to všechno zajímala já, nikde mi to nepodali na stříbrném podnose, musela jsem všechno složitě dohledávat, respektive celý ten proces je složitý, ale určitě ne nemožný. Teda doufám!

Nejdříve je nejspíš na místě shrnout celý proces vzdělání mediků a doktorů v Anglii, protože je lehce odlišný od toho našeho. Medicína se, stejně jako u nás, studuje 6 let. Ale! Po 5-ti letech dostávají Provizorní registraci u Lékařské komory a následují dva roky tzv. Foundation programme (FY1, FY2). Tento program má sloužit jako most mezi školou a praxí a má studenty/absolventy naučit jak správně zužitkovat znalosti v praxi. Teoreticky by to mělo vypadat podobně jako "naše" kolečko v posledním ročníku školy, tak že obcházíme několik oddělení (gynekologie, pediatrie, interna, chirurgie) a měli bychom se za dohledu doktorů naučit praktické věci. Bohužel, mnohdy skutečnost zůstává jen u teorie a často se stává, že čeští medici praxí nezískají praktického vůbec nic. Maximálně se naučí nepřekážet. Ale jsou i výjimky samozřejmě. 

V Británii to chodí "malinko" jinak. Každý medik má přiděleného doktora a e-portfolio, což je vlastně seznam dovedností, co se musí naučit. Protože Britové jsou posedlí jejich příručkami, návody a striktně je dodržují, tak i mladí doktoři opravdu umí to, co mají v e-portofliu zaznamenáno, mají se na koho obrátit a mají doktora na každém oddělení, který na ně dohlíží. Dále každý medik má jednoho doktora, který dohlíží na celé jejich vzdělání a musí ho vidět aspoň dvakrát po dobu praxe na jednom oddělení, která trvá 4 měsíce. Kromě tohoto mají i další teoretické lekce. Aby to nebyly jen samé výhody, do celého toho programu je složitý proces přihlašování a studenti jsou umísťováni do nemocnic na základě jejich studijních výsledků, publikací, mimoškolních aktivit a speciálního testu a preferencí, kterých můžou mít až 5. Statistika tvrdí, že 90% studentů skončí v jedné z nemocnic, které si zadali do svých preferencí. No a na konci FY1 student dostane Úplnou registraci u Lékařské komory. Nejenom, že každý medik během tohoto prvního roku dostane na starost pacienty, doktoři celkově mají trochu víc povinností než ti čeští (možná ne víc, ale jiné). Doktor píchá injekce, odebírá krev, zavádí kanyly a spoustu dalších věcí, které mají u nás na starosti zdravotní sestry. Protože naše kolečko v šestém ročníku se počítá jako to jejich, jsme oprávnění ucházet se o pozice jak FY1, tak FY2. Z mnoha úst, a je to i můj pocit, jsem slyšela, že prostě naše znalosti a zkušenosti na FY2 nestačí. 

Prakticky všechny tyto informace platí pro tzv. trainingové pozice, po kterých člověk musí stoupat, pakli-že chce dělat atestaci v Anglii, která trvá v průměru až 8 let! Pro nás však existuje taková zkratka, že po 5 letech si prostě odjedete domů, doděláte pár koleček, uděláte atestaci a můžete se buď vrátit zpět do VB nebo zůstat v ČR, jak je libo :) Prozatím naše ČLK uznává praxe i z pozic netrainingových, takže teoreticky celých 5 let nemusíte být zařazení do programu. Jestli se to ale postupem času nezmění, nebo to v praxi bude vypadat jinak, o tom vás možná budu informovat s postupem času :)

Tento systém pro nás poskytuje několik možností:

1. Hlásit se do FY1. Což v praxi znamená zařídit si všechno papírování s pořádným předstihem a čekat až se na stránkách NHS objeví tzv. "zbytky" míst, které Britští medici nechtěli. Asi je to výhodné pro ty, kteří nemají žádné preference, kde chtějí být umístěni.
2. Hlásit se do FY2. Uff. Kdo na to má koule, proč ne. Já s vědomím, že to takto budu muset udělat, protože jsem hloupé stvoření, které zaspalo termíny, nespala několik nocí po sobě :D
3. Hlásit se na netrainingovou pozici a po roce na FY2. Touto cestou to zkouším já. Bylo mi řečeno, že s doktory, kteří nejsou zařazeni do programu, se zachází naprosto stejně, dostávají naprosto stejné vzdělání a možnosti.

....pokračování příště: 

Co je to vlastně všechno to papírování? Kolik to stojí? Jak je to časově náročné?

Jak vypadá v praxi takový pohovor na místo v FY1? Co všechno mít ve svém portfoliu? JAk se připravit během studia?