Jako by Briánie plakala nad událostmi posledních dnů, pobrexitové počasí bylo hodně pršivé. Ano s malýma přestávkama....aaa, slunce...(za 3 sekundy)...hm, tak nic...Nikdo nemůže Já nemůžu uvěřit, že tohle je hergot léto. Ano, všichni mi to tufurt omílají, ale já tomu prostě odmítám uvěřit...15 stupňů? Jako vážně? Když říkám událostmi, tak na prvním místě je samozřejmě BREXIT. Téma číslo jedna...a jak to poznáte? Britové se vzdali vděčného konverzačního tématu, kterým vždy začínají debatu a většinou i končí. Počasí. Teď je to Brexit. Tak to je safra vážné. A taky že je. Troufám si říct, že to docela sleduju. Přeci jenom, ještě před pár týdny jsem si byla na 100% jistá, že tato země bude mým domovem na nějaký čas. Spousta mladých je teď obrovsky naštvaná na ty starší, kteří to prakticky odvolili...a upřímně, ti starší by měli být naštvaní na sebe taky. Leave volili jen proto, aby se sem nedostali uprchlíci a proto, že slíbili, že peníze, které nebudou dávat EU, půjdou na NHS. A co? Den poté se oznámilo, že to nejspíš není tak úplně pravda. Já bych teda byla nehorázně naštvaná. A tím spíš, že teď vlastně ani nikdo z politiků nemá páru, jak jednat dál....
Adrian si z toho aspoň dělá srandu:
A: Ha! Já všem říkám, že jsem jediný v baráku, kdo volil Remain.
Já: No a říkáš, že jsi jeden z jednoho? Vlastně 100%?
A: Lenko! Jistě že ne, takhle je to větší sranda!
A téma číslo dvě, fotbal samozřejmě. "Vždyť Island má stejně obyvatel jako Leicester", bylo mi řečeno, "je to jako bys vybrala 23 lidí z Leicesteru! To ani nejsou profesionálové! Půlku roku ani netrénují, protože jsou pod sněhem!" Jedna katastrofa stíhá druhou a teď už jen čekají, co přijde do třetice....
Já si teď taky prožívám své minikrize, neboli existenční....pokolikáte už? :D Jsem teď na týden doma, kam jsem se těšila jako malá holka, ale už po prvním víkendu je to tu...Člověk by si řekl, jak si to tu po několika měsících pryč užívám a taky že ano, ale na druhou stranu je neskutečně těžké říkat přátelům "ahoj, uvidíme se kdo ví kdy". Anglie mě mimo jiné naučila vážit si všeho...zážitků, přátel, věcí, co by jinak člověk bral jako samozřejmost. A naučila mě milovat svoji zem. Při přistávání nad Prahou v pátek večer a pohledu dolů na naše kopečky a pole mě zavalila vlna obdivu, jak je u nás krásně. A to samé zas a znovu při vyhlídkovém letu nad Orlickýma horama v rámci svatby mých užasných a dobrých přátel. Vůbec celá jejich svatba byla neskutečná....tak upřímná, jednoduchá, roztomilá a opravdu ze všeho a všech byla cítit ta láska...ono pro to ani není moc slov, která by to vážně vystihla. Zároveň mě zážitky posledních dní úplně rozpoltily....nebo jsem si to možná až teď uvědomila....A věřím, že každý, kdo kdy nějakou dobu strávil v zahraničí, to má úplně stejně. Část mě samotné zbožňuje Anglii s každým nedostatkem a ta druhá část mě neustále táhne domů, za kamarády a rodinou....A mě nezbývá než doufat, že se ty dvě části jednoho dne smíří. A nebo...?? Kdo se se za mnou přestěhuje do Anglie!?? :D šup! :D
Co se týče všeho medicínského....byla jsem na druhém pohovoru, který byl jednoduše katastrofa. Podle jména člověka, který byl uveden, že bude pohovor vést, jsem usoudila, že je to Čech. Podezření se potvrdilo, když vyslovil mé jméno správně. Ale tím to haslo....ani slovo na mě česky nepromluvil, celý pohovor se mi do obličeje vysmíval a zesměšňoval vše, co jsem řekla..."Podle Vás nemají doktoři v ČR dobré podmínky? :D Cože? To jste vzala kde? :D atd...Zdrtil mě tak, že jsem málem místo domů do Leamingtonu, jela s brekem domů do ČR...Holt ego na postu vedoucího oddělení chirurgie v Anglii není nic s čím by se člověk chtěl potkat...a zabila jsem to tím, že jsem řekla, že chci být psychiatr. Úšklebek a šáteček. Nevím, kdo z nás dvou se v tu chvíli styděl víc, že jsme vlastně stejné národnosti.
U rodinky jsem oficálně skončila v pátek, ale nabídli mi, že u nich můžu zůstat než přijede nová aupair. Takže ještě v sprnu budu v Anglii určitě....zoufale hledat práci....tak mi držte palce :)
PS: Přestaňte se mě všichni ptát na Brexit, Brexit sucks, the end :D
Celý tenhle týden jsem se tak nějak vzpamatovávala z dvoutýdenního pekla. Všechno se to samozřejmě nakupilo dohromady. Samo se to, že? :D Ono celkově se do mého obvyklého týdenního programu horko těžko vměstnává cokoliv dalšího. V mojí další práci mám smlouvu na dva dny v týdnu, ale poslední dobou jsem dělala min tři, někdy i více. A když je den, kdy jsem v obchodě, tak je to celkově s aupair prací víc než 12ti hodinový zápřah a pak jsem ráda, že se v 10 dovalím do postele. Mimo to jeden den v týdnu ještě dobrovolničím v Charity obchodě a pak samozřejmě jednou týdně úklid celého domu a víkendy se snažím mít taky nabité, ale spíš už jen zábavou :) No a pak když se ještě máte učit jak na anglickou zkoušku tak na pohovor a pak na oboje jet pěkně daleko....ale všechno popořadě :)
Takže prakticky jsem v jednom týdnu měla stihnout anglickou zkoušku, pohovor v Londýně s GMC a pracovní pohovor v Manchesteru. Týden, který tomu předcházel, byl naprosto hrozný. Nevěděla jsem, co se mám dříve učit, jestli angličtinu nebo medicínu. Protože, upřímně, 3/4 roku jsem se na žádnou učebnici medicíny ani nepodívala, natož abych ji otevřela a učila se, tudíž mi přišlo, že se všechno vypařilo se sdělením verdiktu "Máte internu. Jste doktorka." No nejdříve přišla na řadu zkouška z angličtiny. Ani se neodvažuju spočítat, kolik už jsem do ní vrazila peněz a kolik nervů mě to stálo, a tak jsem se rozhodla o ní nikomu neříct. Dělalo mi dost velké potíže se s tím vypořádat sama, natož ještě pořád odpovídat na dotazy "a už to máš? a kdy tam znova pudeš? a co budeš dělat? a to je fakt tak těžké?" Změnila jsem centrum, kde se zkouška psala. Nemůžu říct, že by ten test byl lehčí, ale celkově ta atmosféra byla o hodně uvolněnější, komornější počet lidí, no a vyplatilo se,protože jsem ji konečně napsala na požadovaný počet bodů :)
Druhý den jsem hned napochodovala do práce a v pondělí jsem měla naplánovanou cestu do Londýna na schůzku s Lékařskou komorou, což měl být vlastně jen ID check a ověření originálních dokumentů. Hm. To bych si ale ráno nemohla uvědomit, že já blbec jsem si o originál překladu diplomu, který jsem si nechávala dělat v Praze, vlastně vůbec nezažádala a tím pádem tam nejspíš jedu zbytečně. Háček byl v tom, že jsem na základě schůzky měla dostat registraci u lékařské komory bez licence k praxi (k té potřebuju anglickou zkoušku) a tu registraci po mě požadovali na pracovním pohovoru v pátek. Lístky jsem měla koupené, takže jsem i přes to jela, rozhodnutá to uhrát na to, že jsem jim ten originál poslala už na začátku místo kopie, a protože jsem to posílala do jejich kanceláře v Manchestru, naivně jsem doufala, že to nepůjde dohledat. Samozřejmě mi tu registraci nedali. Jupí! Cesta jak si ověřit pravost překladu diplomu byla ta, že napíšou email překladateli a ten jim to potvrdí. Fajn. Takže jsem celé odpoledne strávila obesíláním a obtelefonováváním překladatele a lidí na Lékařské komoře, ať se to stihne vyřídit do pátku. Samozřejmě nestihlo :) V Londýně jsem ještě stihla navštívit Kyoto gardens, které jsou sice maličkaté, ale nádherné :)
Další dny jsem strávila v práci a učením se po nocích a v pátek se vydala do Manchesteru na pohovor, od kterého jsem naprosto netušila, co mám čekat. Pohovor to byl s Foundation školou do Foundation programu. Abych to trochu osvětlila, tato škola má pod sebou přes 10 nemocnic a pro tyto nemocnice přijímá Junior doktory, většinou doktory po škole nebo v posledním roce školy. Na základě pohovoru a přihlášky jsou doktoři obodováni. Další body se pak dostávají za tzv. Preferencing, kde si každý kandidát napíše, do které nemocnice by chtěl nastoupit. Celé tohle je pak předáno nemocnicím a ty se rozhodnou jestli a kolika doktorům nabídnou místo. Tak jsem to aspoň pochopila já :D
No celý ten výlet byl jedna velká komedie, teda aspoň ze začátku. Nejdříve jsem po cestě na vlak zjistila, že se mi přes noc nenabil mobil a já při tom na něj spoléhala, že mě navede z vlakového nádraží na místo konání pohovoru. Ha, no nic. Celý pohovor se konal na fotbalovém stadionu Manchester City a já se rozhodla tam dojet tramvají. Tak jsem si koupila lístek, nastoupila a v domnění, že cesta bude trvat deset minut, jsem se posadila. Po 10 min a žádné známky stadionu jsem si řekla, že bych měla zkontrolovat, kam vlastně jedu. Ano, sedím ve správné tramvaji, ale hergot jedu na opačnou stranu!! Nějakým zásahem shůry jsem měla hodinu a půl rezervu, takže jsem si hezky vystoupila, přešla na druhou stranu a jela zpět. Ke stadionu jsem dojela tak za 5 min začátek pohovoru a zjistila, že ten stadion je oooobrovský!! Ale neskutečně! Tak jsem se zeptala, ale navedli mě napoprvé špatně, nicméně napodruhé už to vyšlo. Měla jsem v plánu se před pohovorem přezout z balerinek do bot na podpatku. A jelikož jsem nestíhala, tak mě nenapadlo nic lepšího, na facku vážně!, než si ty boty přezout ve výtahu. Samozřejmě jsem si stihla přezout jen jednu a v domnění, že až vystoupím tak tam budu sama před nějakou recepcí, jsem se vybelhala z výtahu ověšená taškama a botama a překvapení! Koukalo na mě cca 40 párů očí! S pocitem ala totální hňup jsem se narovnala, doširoka usmála a odkulhala na stranu, kde jsem dokončila přezutí.
Samotný pohovor pak probíhal tak, že nám dali 15 min na přečtení dvou klinických scénářů a napsání si poznámek. Ty scénáře vypadaly asi takto...
1. Je půlnoc a sestra vás volá k 80-ti letému muži, který byl přijat pro operaci tříselné kýly, a momentálně si stežuje na zhoršující se dušnost.
2. Jste na pohotovosti a přivezou vám ženu. Stěžuje si na ukrutnou bolest v nadbřišku a zvrací. Na břichu má jizvu po slepém střevě, ale není hmatná žádná rezistence. Nelze dostat podrobnější anamnézu, ale z dechu jí lze cítit alkohol.
No a pak jsem každý ten případ 15 min diskutovali s doktorem. Co uděláš? A co pak? A pak? Musím přiznat, že když jsem si pročítala anglickou učebnici, tak mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, protože bohužel to nebyla jen latina s anglickým přízvukem. Občas tam byly i odlišnosti v přístupu k pacientovi, což jsem se snažila si vtlouct do hlavy alespoň u život ohrožujících stavů. Nakonec jsem třeba doplatila na odlišný management, například o pankreatitidy se tady starají chirurgové a ne interna. A na pár dalších blbých chyb nebo postřehů moc pomalých, pramenících hlavně z toho, že jsem vyšla ze cviku. Když už jsem si vzpomněla, co k tomu říct z medicínského hlediska, tak jsem hledala výraz anglický nebo ho vyslovila úplně blbě. No co k tomu dodat, je to ve hvězdách a teď nezbývá než čekat :)
Dnešní článek bude napěchovaný hlavně fotkama :) A proto nejspíš omezím fakta o místech, která jsme navštívili, ty si koneckonců člověk může vyhledat sám, pan google ví vše :) Bohužel při prvním pokusu použít foťák jsem zjistila, že paměťová karta zůstala v PC doma!! Na facku fakt! Takže fotky jsou z mobilu, čili občas mázlé :/ Výlet jsem naplánovala tak, ať toho stihneme co nejvíce...samozřejmě :D Tentokrát jsem se ale trochu bála, že jsem to přehnala a my budeme lítat od jednoho místa k druhému, ale vůbec se tak nestalo a my stihly dosyta nadýchat atmosféru každého z nich :)
Naší první zastávkou byla malinkatá vesnička Upper Slaughtery v kraji Cotswolds, který je proslulý všude ve světě :) Nedávno jsem měla zákaznici z USA, která mi tvrdila, že tam tento kraj znají všichni :) A je proč! Fotky mluví za vše a jen malé podotknutí...jedna z mnoha věcí, čím je tento kraj výjimečný je fakt, že domečky jsou postaveny ze žlutých cihel, kdežto ve zbytku Anglie panují spíše červené cihly nebo šedé :)
Nemůžu si pomoct, ale tahle vesnice byla prostě kouzelná :) Sjely jsme z hlavní silnice, navigovány navigací, a s každým metrem se silnice zužovala, domy vytrácely a najednou okolo byla jen pole s řepkou a lesy. Silnice už byla úzká tak, že se tam sotva vlezlo jedno auto a já už chtěla nadávat na náš ženský orientační smysl GPS kam nás to vede! A v tom jsme začaly sjíždět z velkého kopce a před námi se najednou rozprostřela tato malá vesnička :)
Sice bylo brzo ráno, teda 9 hodin, ale ve vesnici jsme nepotkali živou duši...no až na pana řidiče firmy Ocado, což je firma, která doručuje nákup, který nám s chutí chtěl neustále pózovat. No a já si zapózovala u budky, která nebyla ale vůbec obyčejná budka! Byla to budka s defibrilátorem, které ve vesnici s 20 domky byly dvě! Z toho lze usuzovat na věkový průměr obyvatelstva a dojezdovou dobu sanitky :D
Po malém občerstvení jsme zamířily dál...směr BATH! :) Město je postaveno kolem přírodních horkých pramenů a svou největší slávu zažívalo hlavně v době alžbětínské, kdy město bylo výletním hlavně pro bohaté lidi a z kteréžto (ha, přechodník! Jestli jsem ho použila blbě, tak se omlouvám :D ) se dochovaly architektonicky zajímavé stavby...například Royal Crescent...
....Circus....
...Pulteney Bridge...který je známý jako jeden ze čtyř mostů na světě, které mají po celé své délce obchody...další takový je v Itálii třeba :)
Roman Spa. Největší turistická atrakce ve městě a právě proto jsme se tam nešly podívat...obrovská řada a vysoká cena :/
...další známou dominantou je Bath bun :D Pardon, ale prostě vánočka s kandovaným ovocem :D
...Bath Abbey...
Thermae Bath Spa...moderní lázně na střeše budovy, založeny 2006 a hodinka za 35 liber, no neber to :) Nicméně i tak jsou zarezervovány týdny dopředu :)
Narodila se tu Jane Austenová a za mlada tu se svou rodinou přebývala, ale prý Bath hrozně nenáviděla a byla nadšená z toho, když se její rodina po čase odstěhovala pryč :)
Po Bath následoval Bristol, kde jsme se jen jely večer ubytovat. Nicméně měly jsme ještě dost času a tak jsme Bristol přejely a jely k moři...kde nás čekal samozřejmě odliv :D Jenomže Bára tak hrozně moc si chtěla jít zaplavat a nedbala na mé rady (které jsem si přečetla z cedule: Při odlivu pozor na měkké bahno :D ) a dopadla takto...
Ubytování v Bristolu! :) Ne že bychom si chtěly takto žít na vysoké noze, ale bohužel dva týdny předem bylo všechno vyprodáno a horko těžko jsem našla aspoň tohle...za 98 liber pro všechny 4. Nic moc levného, ale na druhou stranu, uvařily jsme si tam večeři a ráno snídani, kterou bychom jinak lovily někde po městě :) S večeří pak zasedly k finále Eurovize, které, jak mnozí víte, dopadlo dost hrozně...já u toho ztratila 10 let života a už se na to nikdy nepodívám! (čti: příští rok zase! )
Bristol, město známé pro své grafitti, street art umění a hlavně jméno Banksy, který odsud pochází :)
Ty kužely jsou mega těžké, takže naprosto je mi záhadou, jak to tam nahoru někdo dostal :D
Bristol Cathedral a před ním stojící Shoe Tree. Nikdo pořádně neví, proč je strom obsypán botama...prý to ale zcela jistě není známka v okolí se potulujícího drogového gangu :D Jedni se přiklání k vysvětlení, že boty jsou volně k dostání pro bezdomovce...druzí se spíš přiklánějí k faktu, že okolí je přeplněné skateboardisty a tento koníček je náročný hlavně pro boty...a tak prostě když už jsou ošoupané, hodí je tam :D
Theatre Royal, nejstarší fungující divadlo v zemi založené roku 1766.
SS Great Britain and Floating Harbour. I když Bristol není vyloženě přímořské město, tak přeci jenom procházkou kolem kanálů a v přístavu se ten pocit dostaví :) SS Great Britain je první loď s železným trupem a poháněná lodním šroubem na světě :) Byla postavena roku 1843 a plavila se hlavně do Ameriky a do Austrálie.
Clifton Suspension Bridge a Clifton Observatory. Most je dominantou města a je od něj nádherný výhled široko daleko :)
Byl navržen architektem, který v té době měl jen 23 let a bohužel se dokončení nedočkal a most byl otevřen několik málo let po jeho smrti. Za přejetí po mostě se platí jedna libra :)
