Tenhle týden byl obzvláště těžký, tak neskutečně moc. Když jsem byla doma, měla jsem takový pocit, že si spousta mých (nejen) spolužáků myslí, jak se tu mám krásně, že mám miliony na kontě, spoustu volného času, 4 přestávky na kafe denně a žádné přesčasy. Kéž by :) Tak třeba tenhle týden jsem byla každý den na oddělení s 22 pacienty sama a každý den dvě hodiny přesčas. No ono není divu. Probíhalo to totiž tak, že během ranního kolečka na mě doktor vyštěkl úkoly, které mám zařídit, a kde každý druhý byl takový, že jsem si s ním nevěděla rady, a pak se vypařil. Sežeň někoho, ať udělá pacientovi lumbální punkci...první den, 4 telefony, 4 krát mi bylo řečeno "Já to neudělám, nemám čas, najdi někoho jiného." Druhý den se opakovalo to samé a třetí den jsem prakticky na kolenou uprosila staršího doktora. Zařiď pacientovi pic line...ehm, jak se to dělá?...nemám tušení, zjisti si to. Zajdi za radiologama, ať tomu pacientovi udělají to CT ještě dneska...ok, 20 min pobíhání po radiologii než jsem našla doktora, protože nikdo nevěděl, kde nějaký je. Ale pátek tomu dal korunu. Po ranním výletu do márnice se mi odpoledne zhoršil pacient natolik, že už nebylo v mých vědomostech a zkušenostech mu pomoct. Žádný starší kolega v dohledu a ani třemi telefonáty jsem ho nesehnala. Tady už vážně šlo o krk, nejenom pacienta, ale i ten můj. Nakonec vše dobře dopadlo, ale ten pocit, že nevím, co dělat a nemám nikoho, kdo by mi to řekl, to bych nepřála nikomu.
A teď si asi říkáte, co mě v tomhle prostředí drží. Myslím, že je to nejspíš to, že tady se k sobě lidi chovají slušně, oddělení se mezi sebou nepomlouvají, když se staršího kolegy zeptáte na radu, rád vám pomůže (myslím, že tenhle týden byl jen výjimkou) a vysvětlí. Pacienti jsou neskutečně pokorní a váží si vás. Sestry vám děkují při každém odchodu za odvedenou práci. Neskutečně tady hledí na rodinu, takže když jsem si z ničeho nic potřebovala vzít dva týdny volno, dali mi placené volno z rodinných důvodů, na které tu máte ze zákona právo (tedy pokud je to blízký člen rodiny). Pokud si chcete vzít volno na studium nebo na kurz, jasně, není problém, máte ze zákona 10 dní placeného studijního volna. Nemocnice nás podporuje v tom, pokud chceme vznést stížnost nebo připomínku, že je něco, co nás trápí, nebo co nás zatěžuje, jsou pro každou inovaci, zlepšení. Pokud je nějaká stávka, máte ze zákona právo jít stávkovat a nenesete za to žádné sankce a dokonce nás podporují, je to přeci pro naše dobro! Naše vyučovací odpoledne, které máme každý čtvrtek odpoledne, jsou opravdu hodně přínosné. V moji nemocnici se cítím podporována, ať už chci cokoliv. Tady vám pomohou sny plnit a ne je zadupat do země, jako se často děje u nás. Bohužel toto vše je vykoupeno skutečností, že jste daleko od rodiny, od přátel, pravděpodobně osamělí, nemáte si komu pobrečet na rameni a až moc často se z vás stávají hlupáci právě kvůli jazykové bariéře nebo tomu, že jste byli odchováni v jiném systému.
Člověku na začátku vůbec nedojde, čeho se vzdává a jak i přes to, že let trvá dvě hodiny, je to obrovská vzdálenost. Sama sebe jsem utěšovala, že kdyby se náhodou něco někdy stalo a já potřebovala být doma, jen sednu na letadlo a přiletím. A ta situace přišla, před třemi týdny, a já místo abych se radovala, že jedu domů, celou cestu jsem strávila ve strachu, hrůze a slzách a vlastně jsem se z těchto pocitů ještě nedostala. Life is a bitch. Díky těmto událostem jsem si uvědomila spoustu věcí. Třeba jak neskutečně nás naše škola otupila a naučila jet na tzv. robota, kdy se s věcmi týkajících se nemocí a smrti chceme vypořádat pomocí našeho racionálního já. Je to taková naše námi vystavěná hradba, obrana, berlička, jak se při každodenním kontaktu s nemocnými lidmi nezbláznit. A ono to funguje, věřte mi, ze začátku. A pak se stane, že někdo Vám neskutečně blízký odejde, a vy se vrátíte do nemocnice, kde každý den opět potkáváte nemocné lidi, umírající lidi, a i přes veškerou snahu se schovat za svou hradbu to prostě nevychází a je to jako smyčka okolo hrudníku, kterou vám někdo utahuje, a když už si pomalu zvyknete s ní dýchat, utáhne ji znovu. Na tohle nás nikdo nepřipravil. Nikdo nám neřekl, jak se s tím vyrovnat. Ale člověk musí a musí i takové věci, jako jít informovat rodinu o tom, že jejich blízký umírá, že jeho nemoc pokročila, nebo jít vypsat Death certificate a ohledat tělo do márnice. Někdy svoji práci nenávidím. A jediné co chci je ležet v posteli a zůstat tam aspoň na pár dní. Ale to si troufám tvrdit, je součástí života každého doktora :)
Z kapitoly Jak ze sebe každý den dělám blbce: (rozhovor s paní v kanceláři v nemocnici)
Ona: Tady napíšete svoji "designaci"-
Já: Ehm, to nevím. (myslíce si: Co to hergot po mě chce?)
Ona: Prosím? Jak je to možné? Kde jste studovala?
Já: No, ne v UK.
Ona: Tak to je MD?
Já: Já fakt nevím.
Ona: Já u vás mám v počítači jako M-U-D-r.
Já: (Myslíce si: Kalužová, ty jsi vážně kráva) Jó, aha!
Ona: Jste vůbec doktor? :D
Já: Jistě!! Studovala jsem 6....let!
Ona: Vy jste tam chtěla zaklít, že?
Já: Jo!!
