"Ne, neuběhnu 5 km hned napoprvé." No a co?
"Ano, vyhodili mě ze zkoušky." To vadí? Dám to příště.
"Ty jo! Ty neuděláš státnice v termínu? Co budeš dělat?" Nic, asi si sednu na koleje a budu čekat až pojede vlak.
A teď? Copak si safra vzpomenu, co jsem měla ze zkoušky z fyziologie? Ptá se mě někdo, jestli byly státnice v termínu a co jsem z nich měla? Ne!! Nikoho to nezajímá. Protože, když se zmíním, že mám medicínu, to je pro všechny tak akorát. Je to těžká škola a vystudovat ji nebylo lehké, ani náhodou! A občas mi přijde, že všichni ostatní to vědí líp než ti, co to studují. Jediné, na co opravdu vzpomínám z období těch 6-ti let jsou kamarádi, pikniky, Majálesy, kafíčka na chodbě, výlety, párty, skupinové zpívání! To je to, na čem záleží! Ne známky a výkony!
Dovolit si dělat věci proto, že já to chci tak a tak. Dovolit si být to či ono. Přiznat si, že když člověk něco nezvládne, to není selhání, že je to prostě jen další sled událostí, jen ne tak, jak by si přál, a že to zcela jistě má svůj důvod. Smířit se s tím a přijmout to, nebojovat proti, protože ta síla pak bude potřeba jinde. Poslední týden jsem si tahle moudra snažila připomínat a postavilo mě to na nohy. Plus spousta podpory od okolí, přátel, ať už tady v Leamingtonu nebo doma v ČR, výlet a spousta práce!
A tohle všechno mě musela naučit až Británie. Myslela jsem si, že jsou tu lidi celkově šťastnější proto (nebo se mi tak aspoň jeví), že je tu vyšší životní úroveň. Ale teď už si to nemyslím. Ano, asi to k tomu přispívá. Od malička se tu dětem vtlouká do hlavy jak důležité jsou, jak dokážou všechno, co si usmyslí a jak jsou perfektní :) U nás děti slýchávají jen "to nejde, takto to nechodí, co si lidi pomyslí". Ono je to asi tak nějak všechno propojené :)
A možná to pozitivní myšlení mi přineslo nové šance. Nebo jsem se jen snažila najít :) Po několika odmítnutích ze strany zaměstnání mi v emailu přistál jeden zbrusu nový! Přihlásila jsem se totiž do jednoho Foundation programu, který zaštiťuje ty první dva roky, a oni mě pozvali na pohovor. Má to ale několik háčků. Musím mít registraci u GMC, kterou mohu dostat, ale musím na schůzku do Londýna nebo Manchestru na ID check. Protože ten pohovor je také buď v Manchestru nebo Londýně, chtěla jsem si to zorganizovat nějak tak, aby to bylo v jeden den, protože Londýn je hodinu a půl cesty a Manchester dvě hodiny. Nic nemůže být lehké, takže pojedu jeden den do Londýna a za dva dny na to do Manchestru :D Teda pohovory jsou zarezervované, ale já se ještě pořádně nerozhodla, jestli pojedu nebo ne :)
Další cesta je, tady setrvat dalšího půl roku a nastoupit v únoru. To by ale vyžadovalo najít si normální ubytování a další part time práci. Ale pořád mi to přijde jednodušší, než se vracet na toho ani ne půl roku domů, kde bych musela všem naslibovat hory doly, aby mě přijali, a za 3 měsíce bych podávala výpověď.
Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, jaký paradox z toho všeho vlastně vzešel. Jela jsem si sem hlavně odpočinout od medicíny a stresu a od Vánoc jsem vlastně v neustálém stresu a vypořádáváním se se všema papírama a deadlinama :D To jsem si pomohla :D
Nejsem jediná, kdo tu chce zůstat. Z naší pěti členné skupinky aupair, jedna se snaží dostat se tu na univerzitu a druhá tu zůstává min do Vánoc kvůli angličtině :) Tak uvidíme co dalšího připluje v emailech :D
PS: Těch 5 km jsem uběhla napočtvrté :)
A tohle všechno mě musela naučit až Británie. Myslela jsem si, že jsou tu lidi celkově šťastnější proto (nebo se mi tak aspoň jeví), že je tu vyšší životní úroveň. Ale teď už si to nemyslím. Ano, asi to k tomu přispívá. Od malička se tu dětem vtlouká do hlavy jak důležité jsou, jak dokážou všechno, co si usmyslí a jak jsou perfektní :) U nás děti slýchávají jen "to nejde, takto to nechodí, co si lidi pomyslí". Ono je to asi tak nějak všechno propojené :)
A možná to pozitivní myšlení mi přineslo nové šance. Nebo jsem se jen snažila najít :) Po několika odmítnutích ze strany zaměstnání mi v emailu přistál jeden zbrusu nový! Přihlásila jsem se totiž do jednoho Foundation programu, který zaštiťuje ty první dva roky, a oni mě pozvali na pohovor. Má to ale několik háčků. Musím mít registraci u GMC, kterou mohu dostat, ale musím na schůzku do Londýna nebo Manchestru na ID check. Protože ten pohovor je také buď v Manchestru nebo Londýně, chtěla jsem si to zorganizovat nějak tak, aby to bylo v jeden den, protože Londýn je hodinu a půl cesty a Manchester dvě hodiny. Nic nemůže být lehké, takže pojedu jeden den do Londýna a za dva dny na to do Manchestru :D Teda pohovory jsou zarezervované, ale já se ještě pořádně nerozhodla, jestli pojedu nebo ne :)
Další cesta je, tady setrvat dalšího půl roku a nastoupit v únoru. To by ale vyžadovalo najít si normální ubytování a další part time práci. Ale pořád mi to přijde jednodušší, než se vracet na toho ani ne půl roku domů, kde bych musela všem naslibovat hory doly, aby mě přijali, a za 3 měsíce bych podávala výpověď.
Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, jaký paradox z toho všeho vlastně vzešel. Jela jsem si sem hlavně odpočinout od medicíny a stresu a od Vánoc jsem vlastně v neustálém stresu a vypořádáváním se se všema papírama a deadlinama :D To jsem si pomohla :D
Nejsem jediná, kdo tu chce zůstat. Z naší pěti členné skupinky aupair, jedna se snaží dostat se tu na univerzitu a druhá tu zůstává min do Vánoc kvůli angličtině :) Tak uvidíme co dalšího připluje v emailech :D
PS: Těch 5 km jsem uběhla napočtvrté :)
