Up date z UK

Posledních pár týdnu, po návratu z ČR, bylo neuvěřitelně těžkých. Člověk by si říkal, že si jednou na ten nápor v práci musí zvyknout, ale světe div se, já se s tím pořád peru. Služby jsou ještě fajn, protože ty jsou u nás docela dobře personálně vybavené, takže člověk opravdu má tu podporu. Horší jsou pro mě dny, kdy jsem na svém lůžkovém oddělení. Ty probíhají následovně, ráno se jde kolečko s atestovaným doktorem. Hm, ráno, no my to kolečko jdeme tak většinou 4 hodiny, takže se končí v jednu s celou A4 úkolů jako například prodiskutuj pacienta s mikračkou, k tomuhle zavolej chirurga, k tomuhle gynekologa, tenhle potřebuje CT, tenhle zase krevní testy, tenhle to a tentam ono. No a můj doktor se vytratí, já zůstanu s papírem sama na 22 pacientu a k tomu se na mě sesypou sestry se svými dotazy a klinický farmaceut, o tom radši ani nemluvím :D Takže já se většinou chopím těch urgentních a jak s nimi skončím, je po druhé hodině a já se můžu rozloučit s teplým obědem, natož tak abych plně využila 30 min přestávku, na co, že? Za 10 min to mám v sobě, popadnu kafe a běžím zpět, abych pokračovala v odškrtávání jobs. Hm, pátá hodina, měla bych mít padla. Všichni mi kolegové jdou domů, protože ano, u nás se přesčasy nenosí, protože urgentní věci se předávají tzv on call teamu a ty neurgentní? počkají do zítra nebo se to ve většině případů stihlo v normální pracovní době. Ale bohužel, moje oddělení je jako jedno z mála neskutečně špatně zorganizované, takže já zůstávám hodinu až hodinu a půl déle než bych měla. Ano, pokud by to bylo běžné pro všechny doktory, člověku nezbývá nic jiného než se s tím smířit, ale vědomí, že jsem jedna z mála, to mě fakt štve! 

A co když se jednomu nebo třeba i dvěma pacientům přitíží? Co pak? Co když už není v mých silách a vědomostech se o pacienta postarat? Občas je vážně těžká práce najít doktora, který by mi přišel pomoct, protože můj konzultant si lítá kdo ví kde. Nebo třeba i to, že bych měla dostávat nějakou výuku, chodit do ambulance plnit požadavky portfolia? Všechno to musím mít splněno, protože pokud ne, nejspíš mi hrozí opakovaní tohohle roku. Je to tady všechno v tomhle ohledu dost přísné. No a můj konzultant, tomu je to jedno a minulý týden jsem se s ním musela doslova hádat, ať mě pustí na hodinu do ambulance :D Nehledě na to, že ten můj je malinko "pain in the ass"...honí mě po oddělení jak nadmutou kozu a chová se ke mě, jak kdybych měla IQ 10, zakazuje se mi ohlížet okolo, bavit se se sestrama nebo nedej bože předepsat tekutiny pacientovi, když jsme pořád ještě na kolečku!! Když okamžitě nenapíšu to, co mi nadiktuje, tak je zle! A navíc mi to diktuje všechno dvakrát a pak to po mě čte, jelikož mi nevěří, že jsem to už napsala, i když mu řeknu, že ano. Joo, mám ho ráda :D Naštěstí všichni moji ostatní kolegové, sestry a vlastně všechen personál jsou úžasní a nemůžu proti nim říct ani jedno křivé slovo! Ano, ještě pořád mě překvapuje, jak jsou tu všichni hodní a pozorní :) Holt na debila člověk narazí všude :)

Zjednodušeně, poslední dobou už nevím, co je to nebýt ve stresu. Jediné co mě drží nad vodou je, že se začátkem prosince přesouvám na psychiatrii, kde sloužit nebudu a všechno bude opravdový relax :) Když už jsme u toho, další novinkou je, že jsem navázala spolupráci s jedním psychiatrem v ČR a píšu pro něj psychologicko - psychiatrické články a taky překládám články z angličtiny. Brzo už zveřejním odkaz, jen co bude hotová nová verze stránek :) A na Vánoce se snad dostanu domů!! 

Co se počasí týče, tak tady je teda pořádná kosa! A několikrát už sněžilo, což třeba v Leamingtonu sněžilo loni asi jednou. Holt jsem na severu :) 

Dneska jsem se už naštvala a vydala se prozkoumat město, respektive najít aspoň jeden hezký kout a našla! Park! Tak aspoň jedna část :) O tom, že to tu vypadá katastrofálně svědčí i to, že naprosto všichni mí mladí kolegové bydlí v Manchesteru a jsou ochotní každý den dojíždět 45 min tam a zpět, platit benzín, parkování. A pak si hledejte přátele a na kafe jet hodinu vlakem? Já vám nevím :D

Jste vy vůbec doktorka?

Během mého dvoutýdenního pobytu doma v ČR se mě spousta lidí, hlavně tedy bývalých spolužáků, ptalo, proč jsem vlastně odjela do UK, co mě tady drží a jestli je to opravdu o tolik lepší. Hm, ono na to totiž není vůbec lehké odpovědět a už vůbec ne v tuto chvíli. 

Tenhle týden byl obzvláště těžký, tak neskutečně moc. Když jsem byla doma, měla jsem takový pocit, že si spousta mých (nejen) spolužáků myslí, jak se tu mám krásně, že mám miliony na kontě, spoustu volného času, 4 přestávky na kafe denně a žádné přesčasy. Kéž by :) Tak třeba tenhle týden jsem byla každý den na oddělení s 22 pacienty sama a každý den dvě hodiny přesčas. No ono není divu. Probíhalo to totiž tak, že během ranního kolečka na mě doktor vyštěkl úkoly, které mám zařídit, a kde každý druhý byl takový, že jsem si s ním nevěděla rady, a pak se vypařil. Sežeň někoho, ať udělá pacientovi lumbální punkci...první den, 4 telefony, 4 krát mi bylo řečeno "Já to neudělám, nemám čas, najdi někoho jiného." Druhý den se opakovalo to samé a třetí den jsem prakticky na kolenou uprosila staršího doktora. Zařiď pacientovi pic line...ehm, jak se to dělá?...nemám tušení, zjisti si to. Zajdi za radiologama, ať tomu pacientovi udělají to CT ještě dneska...ok, 20 min pobíhání po radiologii než jsem našla doktora, protože nikdo nevěděl, kde nějaký je. Ale pátek tomu dal korunu. Po ranním výletu do márnice se mi odpoledne zhoršil pacient natolik, že už nebylo v mých vědomostech a zkušenostech mu pomoct. Žádný starší kolega v dohledu a ani třemi telefonáty jsem ho nesehnala. Tady už vážně šlo o krk, nejenom pacienta, ale i ten můj. Nakonec vše dobře dopadlo, ale ten pocit, že nevím, co dělat a nemám nikoho, kdo by mi to řekl, to bych nepřála nikomu. 

A teď si asi říkáte, co mě v tomhle prostředí drží. Myslím, že je to nejspíš to, že tady se k sobě lidi chovají slušně, oddělení se mezi sebou nepomlouvají, když se staršího kolegy zeptáte na radu, rád vám pomůže (myslím, že tenhle týden byl jen výjimkou) a vysvětlí. Pacienti jsou neskutečně pokorní a váží si vás. Sestry vám děkují při každém odchodu za odvedenou práci. Neskutečně tady hledí na rodinu, takže když jsem si z ničeho nic potřebovala vzít dva týdny volno, dali mi placené volno z rodinných důvodů, na které tu máte ze zákona právo (tedy pokud je to blízký člen rodiny). Pokud si chcete vzít volno na studium nebo na kurz, jasně, není problém, máte ze zákona 10 dní placeného studijního volna. Nemocnice nás podporuje v tom, pokud chceme vznést stížnost nebo připomínku, že je něco, co nás trápí, nebo co nás zatěžuje, jsou pro každou inovaci, zlepšení. Pokud je nějaká stávka, máte ze zákona právo jít stávkovat a nenesete za to žádné sankce a dokonce nás podporují, je to přeci pro naše dobro! Naše vyučovací odpoledne, které máme každý čtvrtek odpoledne, jsou opravdu hodně přínosné. V moji nemocnici se cítím podporována, ať už chci cokoliv. Tady vám pomohou sny plnit a ne je zadupat do země, jako se často děje u nás. Bohužel toto vše je vykoupeno skutečností, že jste daleko od rodiny, od přátel, pravděpodobně osamělí, nemáte si komu pobrečet na rameni a až moc často se z vás stávají hlupáci právě kvůli jazykové bariéře nebo tomu, že jste byli odchováni v jiném systému. 

Člověku na začátku vůbec nedojde, čeho se vzdává a jak i přes to, že let trvá dvě hodiny, je to obrovská vzdálenost. Sama sebe jsem utěšovala, že kdyby se náhodou něco někdy stalo a já potřebovala být doma, jen sednu na letadlo a přiletím. A ta situace přišla, před třemi týdny, a já místo abych se radovala, že jedu domů, celou cestu jsem strávila ve strachu, hrůze a slzách a vlastně jsem se z těchto pocitů ještě nedostala. Life is a bitch. Díky těmto událostem jsem si uvědomila spoustu věcí. Třeba jak neskutečně nás naše škola otupila a naučila jet na tzv. robota, kdy se s věcmi týkajících se nemocí a smrti chceme vypořádat pomocí našeho racionálního já. Je to taková naše námi vystavěná hradba, obrana, berlička, jak se při každodenním kontaktu s nemocnými lidmi nezbláznit. A ono to funguje, věřte mi, ze začátku. A pak se stane, že někdo Vám neskutečně blízký odejde, a vy se vrátíte do nemocnice, kde každý den opět potkáváte nemocné lidi, umírající lidi, a i přes veškerou snahu se schovat za svou hradbu to prostě nevychází a je to jako smyčka okolo hrudníku, kterou vám někdo utahuje, a když už si pomalu zvyknete s ní dýchat, utáhne ji znovu. Na tohle nás nikdo nepřipravil. Nikdo nám neřekl, jak se s tím vyrovnat. Ale člověk musí a musí i takové věci, jako jít informovat rodinu o tom, že jejich blízký umírá, že jeho nemoc pokročila, nebo jít vypsat Death certificate a ohledat tělo do márnice. Někdy svoji práci nenávidím. A jediné co chci je ležet v posteli a zůstat tam aspoň na pár dní. Ale to si troufám tvrdit, je součástí života každého doktora :)

Z kapitoly Jak ze sebe každý den dělám blbce: (rozhovor s paní v kanceláři v nemocnici)

Ona: Tady napíšete svoji "designaci"-

Já: Ehm, to nevím. (myslíce si: Co to hergot po mě chce?)

Ona: Prosím? Jak je to možné? Kde jste studovala?

Já: No, ne v UK.

Ona: Tak to je MD?

Já: Já fakt nevím.

Ona: Já u vás mám v počítači jako M-U-D-r.

Já: (Myslíce si: Kalužová, ty jsi vážně kráva) Jó, aha!

Ona: Jste vůbec doktor? :D

Já: Jistě!! Studovala jsem 6....let!

Ona: Vy jste tam chtěla zaklít, že?

Já: Jo!!

Ze služby Doktora v Anglii :)

První týden služeb za mnou :) A žiju! Teda...tohle konstatuju až po dvou dnech volna, kdy jsem se musela zregenerovat. Hm, nikdy by mě nenapadlo, jak 3 dny 12ti hodinové pracovní doby po sobě mohou člověka zničit...ten poslední den můj mozek málem prakticky explodoval!

Zkusím víc přiblížit, co znamená být "on call". Jak už jsem psala v minulém článku, služba on call je dvojí - denní : 8am-8:30pm a noční : 8pm- 8:30am. Tyto služby se slouží prakticky hlavně na akutních odděleních, která tu vypadají malinko jinak než ta naše. Emergency je systém sám o sobě a nikdo, kdo přijde nebo je přivezen na Emery nejde hned domů, i když to není na hospitalizaci. Všichni jsou dále převezeni na tzv. "Acute Medical Unit" nebo na JIP. AMU tu máme dvě, A a B, přičemž na A je cca 35 lůžek. No a na AMU se rozhoduje, zda člověka pošlou domů, nebo si ho tam nechají na pozorování, nebo ho rovnou šoupnou na klasické lůžkové oddělení. Jelikož z Emery posílají úplně každého pacienta, tak se třeba v sobotu stalo, že jen já jsem viděla 5 pacientů a všech 5 se poslalo domů, protože jim nic akutního nebylo.

Celý den vypadá takto. Ráno, po předání služby od nočního týmu, se dostaví Konzultanti, většinou 2 na 35 pacientů a jde se kolečko: Konzultant s Junior doktorem. Konzultant rozdává pokyny: vzít krev, udělat ultrazvuk, zavolat chirurga, propustit domů a Junior doktor zapisuje a později lítá jak hadr na koštěti, aby se všechno zařídilo co nejdříve a ti, co mají jít domů, aby co nejrychleji mohli odejít a uvolnilo se místo pro příval pacientů z Emery. A ideálně si někde v tom shonu někdy stihnete zajít na oběd. Jinak tady doktoři odebírají krev, zavádějí kanyly, píchají injekce. Já teda nevím, jak mí kolegové v Čechách, ale já tohle dělala naposledy ve druháku, takže na to čumím jak tele na nové vrata, stejně tak jako na cévkování, odebírání arteriálních plynů a nebo třeba i moje první vyšetření per rectum! :D

Kolem 3 se začnou hrnout pacienti Jakmile někoho přivezou, mladší doktoři (1-4 roky po škole) jdou a pacienta řádně vyšetří a přijmou, udělají si závěr, co jim tak asi je, navrhnou léčbu, nakonec to přetlumočí Konzultantovi, což je atestovaný doktor, jdou ho spolu vyšetřit a Konzultant má poslední slovo, co se s pacientem bude dít. Buď Vám Váš plán schválí nebo totálně zavrhne :D Kolem sedmé hodiny už Vám začnou svítit očička, protože se blíží konec služby a vy jste happy jak dva grepy, ale sedření jak koně! :)

Co se týče pokrytí normálních lůžkových oddělení po pracovní době a v noci....Půlka z těch doktorů, co je na Akutních odděleních, má zodpovědnost i za lůžkovou část, a pokud jsou potřeba, prostě se jim pípne na pager a oni se tam dostaví. Všechny tyto služby se týkají hlavně internistů a chirurgů, zbytek specializací jsou opravdu na on call službách, čili doma, ale po ruce mají telefon a může se jim zavolat v případě nouze. Takhle jsem třeba konzultovala s hematologem, teda až po tom, co jsem se třikrát omluvila, že ji ruším v sobotu večer :D

Největší katastrofa pro mě byly telefonáty a já se tomu teda vyhýbala jako čert kříži! Mluvit odborně, na úrovni, vysvětlit co vlastně chci a doufat, že mi budou rozumět! Nebo že já budu rozumět jim, což je někdy docela kumšt, s nářečím Indů mám teda problém dost velký! Uff! Teď už to telefonování nějak zvládám, ale jen když jsem sama a kolem mě žádní kolegové. Při jednom druhu mi však vlasy stále vstávají hrůzou a do sekundy jsem zbrocená potem. Zdá se, že Radiologie v naší nemocnici má jakýsi zvrácený druh humoru a kvůli každému vyšetření se Vás rozhodnou vyzvat na slovní souboj. No není divu, když celý den sedí v tmavé komoře, koukají na snímky a sociální kontakt veškerý žádný, takže se baví. Kvůli každému vyšetření volají, proč ho chceme, co očekáváme, jak to změní náš další postup v léčbě, a já se většinou bránit neumím, takže mi to vyšetření zruší. A někdy se stane, že Vám to vyšetření zruší jen tak samo od sebe, aniž by zavolali. Ale já jim to jednoho dne nandám! Za to s Gastrem to pozvedli ještě na vyšší úroveň! Gastroenterology si zvou k sobě na kobereček a jak probíhá jejich souboj bych jednou opravdu chtěla vidět :D

Perlička k naštvání nakonec! :D Ozval se ve mě nějaký sebemrskačský pud a googlila jsem kolik je takový plat Konzultanta. Rozuměj, Junior doktoři to tu taky bohužel nemají slavné, tak jsem si říkala, jak moc se to zlepší postupem času. A uff! Málem jsem z toho dostala infarkt...v přepočtu na koruny tu konzultanti dostávají 200 tis měsíčně, tedy jen v případě, že jsou naplno zaměstnaní v nemocnici...ano nepřidala jsem tam nulu navíc :D Spousta Konzultantů tu ale funguje takzvaně Locum, což znamená, že jsou pod agenturou (které ale oni neplatí ani korunu, to nemocnice platí agentuře, aby jim našla doktora), a vybírají si, co chtějí za směny a v které nemocnici. Tohle můžou dělat i doktoři ze zahraničí. Takže třeba teď jsem potkala doktora z Indie, který vždycky přijede na pár týdnů v roce, vydělá závratný peníz a jede domů. Takže mí drazí kolegové! Hlavy vzhůru! Třeba jednou budete Locum konzultanti v UK a kdybyste narazili na někoho, kdo o to má zájem, směle ráda poskytnu kontakt na jednu takovou agenturu, kterou má pod palcem Český doktor :) A my ostatní můžeme tiše šoupat nohama a snít s hlavou v oblacích! :)

PS: Jen doufám, že to vysvětluju aspoň trochu pochopitelně :D

První týden "doktorování" v Anglii :)

Sedím ve svém stísněném pokojíčku a rozjímám nad tím, jaký vlastně byl můj první týden. Popravdě, hodně jiný, hodně zvláštní. Byly chvíle, kdy jsem jen s otevřenou pusou zírala, a byly další, kdy jsem měla nedaleko k slzám, ale popořadě....možná to jen shrnu v pár bodech, co tu ty začátky obnášejí a co je tu jinak než u nás :)

• První dva dny. To je tzv "Trust induction" - což v podstatě znamená úvod do jejich ideologie, co jako Trust oceňují, jejich motto, pouštěli nám videa, dělali jsme různé workshopy, ředitel nemocnice nás na videu přivítal a na konci jsme měli seminář o Demenci ( aby všichni věděli, že pacient trpí demencí, tak se jim na postel připevní motýlek jako poznávací znamení). Druhý den jsme měli základy první pomoci, BOZP. Oba dva dny jsme měli zdarma jídlo a pití. To bylo trochu odlišné od toho, jak tu normálně doktoři začínají, protože já měla tu induction dohromady se všema zaměstnancema, co zrovna nastupují. Jinak to mají doktoři pospolu.

• E- learning: Na konci druhého dne nás usadili k počítačům a na všechna témata jsme měli ještě e- learning a na konci test, plus doktoři měli dalších milion dvěstěpadesát e- learningů navíc - lidská práva, zachování soukromí pacientů, řešení konfliktů, zásady rovnoprávnosti, zásady dezinfekce, mytí rukou, management medicíny, transfuze krve a odebírání krevních plynů (na to jsou i školení jeden na jednoho), hluboká žilní trombóza, vypisování death certificate (za což se doktorovi platí cca 70 liber navíc a znamená to prohlášení smrti a vypsání samotného papíru).

• Slevy. Slevy. Slevy. Pro všechny pracovníky NHS je k dispozici několik slevových schémat, které můžou, ale nemusí využívat. První vypadá tak, že za poplatek 150 liber, dostanete proplaceno 100 liber ročně na očaře, 100 liber na zubaře (který je tady neskutečně, ale neskutečně drahý a bohužel ne každý si ho může dovolit), příspěvky na akupunkturu, chiropraktika, masáže, prostě každého doktora. Platí vám pobyt v nemocnici, je v tom i pojištění do zahraničí. Za menší zvýšení toho ročního poplatku se do schématu dají zahrnout i děti a manžel nebo přítel.  Další schéma se dá aplikovat na leasing na auto (30% sleva), mobil, oblečení, pobyty, prostě všechno, co si člověk dokáže představit. Holt NHS si svoje pracovníky neskutečně hýčká :)

• E - portfolio: Ještě jsem ho celé neměla možnost prozkoumat, ale je to seznam toho, co byste se měli za ten rok naučit, dovednosti, ale i znalosti, procedury...navíc vám doktoři musí vypisovat něco jako hodnocení, co vám jde, co ne, na čem musíte zapracovat, je tam několik kolonek na teaching, musíte vypracovat prezentaci, atd. Nejprve musíte dát dohromady něco jako sebehodnotící formulář, kde uvedete, co je vaše silná stránka, co slabina, čeho za ten rok chcete dosáhnout. 

• Clinical, Educational Supervisor: Educational supervisor je za celý rok jeden a Clinical, těch máte 3 celkově, na každém oddělení jeden. A opravdu na vás dohlíží. Ta moje momentálně dva v jednom, i Clinical i Educational, je Revmatoložka a chce, abych s ní jednou týdně chodila na kliniku, kde si budu vyšetřovat pacienty. 

• Teaching days: Každý čtvrtek odpoledne se všichni FY1 doktoři slezou do knihovny a máme 4 hodiny přednášek, teď jsme měli na předepisování léků například.

• ILS, ALERT kurzy. Všichni se povinně musíme přihlásit na kurz Immediate life support, ALERT je kurz jak rozpoznat akutní život ohrožující stavy.

• Služby tzv on call: Celý systém práce je postaven na tom, že máme 14 dní práce na oddělení a 14 dní služeb. Slouží se 12- ti hodinovky na akutních odděleních, denní  8:30 am - 8:30 pm, noční 8:30 pm - 8:30 am. A já mám tu první hned příští týden, aspoň že teda tu denní, ale i tak. Víc o tom nic moc nevím, což je možná dobře, jelikož už teď jsem po* :D Do těchhle 14 dnů jsou zařazeny i víkendy, ale je to třeba dva dny v kuse a pak den volno, po nočních dvou dnech jsou dva dny volna. 

Těch odlišností je ještě dost, ale to třeba až příště. Poslední věc, co tak nějak vyzdvihnu je jejich šílená posedlost guidelinama a zkratkama!! Oni prostě mají pro každé onemocnění zkratku, naprosto každé. Takže já jsem prostě většinu dne úplně ztracená a o volných chvílích studuju zkratky :D PCA, CVA, UTR, LRTI, LOC, LSW, CKD, PCP, MST, CTPA...atd,atd... A tím víc proto, že náš konzultant na oddělení je Ind a já mu prostě rozumím horko těžko...a vrchol všeho, oni mu nerozumí ani pacienti :D Přišla za mnou pacientka, jestli bych jí nemohla vysvětlit co teda s ní bude, že doktorovi nerozuměla :D Tak já, která tam byla druhý den, jsem jí vysvětlovala ve dvou větách, co jsem tak pochytila a to toho nebylo moc :D 

Já ani nečekala, že to budu mít lehké. Ano, všichni jsou hrozně nápomocní a hodní, ale holt je tu určitá bariera jak v medicíně (což z částí mám kvůli roční pauze, z části neumím každé slovíčko anglicky), tak v jazyku (buď nerozumím jejích cizímu přízvuku, nebo hodně silnému přízvuku, který tu mají Angličani, který je ale stejně neskutečně vtipný, takže se občas uchichtávám do dlaně :D ) a v neposlední řadě jsem hodně znevýhodněná tím, že všichni ostatní doktoři na mojí pozici mají náskok 3 týdnů a zdá se, že už vědí svoji cestu nemocnicí a oddělením, navíc "vyrůstali" s povědomím jak to v nemocnici chodí, já ne. Personál ode mě očekává, že už tak nějak vím, co a jak, a když na ně vybalím, že jsem tu první týden, tak na mě koukají, jak je to možné :)

PS: Normální pracovní doba je cca 8:30 - 17:00. To cca je tam proto, že prakticky můžete přijít kdykoliv mezi 8 a 9 :D

PSS: Ještě poslední vysvětlení...zmínila jsem Trust a NHS. NHS neboli National Health System je po celé zemi rozdělen na několik Trustů, cca krajů, a jeden Trust spravuje všechny nemocnice v kraji, takže já pracuju pro East Lancashire Hospital Trust, konkrétně Royal Blackburn Hospital :)

Blackburn - my new home.

Naše první setkání nebylo pěkné. Z velké části na tom asi měla podíl moje únava, kdy jsem v noci naspala cca 4 hodiny, navíc jsem nespala doma, ale v Manchesteru u kamarádky. Manchester byla moje zastávka na cestě do Blackburn hlavně proto, že to bylo výhodnější peněžně, jelikož tu hlavní část cesty jsem cestovala v off-peak a tím pádem byla jízdenka za poloviční cestu. A koneckonců, proč pracovní povinnosti nespojit se zábavou a navštívit mou novou kamarádku s velkým K :)

No a ve čtvrtek ráno jsem se vydala na cestu do Blackburn, který je od Manchesteru vzdálený asi 50 min vlakem. Ha! Oni tu taky mají takové ty malé, starobylé motoráčky jako máme my! :)
Hlavním důvodem mojí cesty bylo najít si bydlení, protože moje pracovní smlouva stále není hotová, takže nebylo co podepisovat :) Respektive ne smlouva samotná, ale podmínky pro vystavení smlouvy, což je prostě spousta papírování, o tom ale jindy :/

Na tento dvoudenní výlet jsem si jako frajerka vyjela jen v sáčku, přeci musím vypadat reprezentativně, když už si chci pronajmout byt nebo pokoj! Pche! Jako totální přešlap se to ukázalo hned po ujetí prvních pár mil vlakem. Mlha, déšť, Blackburn - to už nebylo vidět ani na krok. A já s sebou, hrdinka, měla krom sáčka, taky deštník za libru. Co na tom, že je krásně barevný a na sobě má sovy, když se mi kvůli větru obracel naruby a nakonec úplně zlomil. To zas hergot byla investice :D Takže je rozhodnuto, na první prohlídku jedu autobusem. To bych ale nesměla přejet zastávku ne o jednu, ale rovnou o dvě další. S mobilem v ruce kvůli navigaci, dvěma taškama na rameni a se zbytkem deštníku v ruce druhé se vydávám na 15 min cestu k prvnímu bytu. Chudák, divím se, že přežil. Myslím mobil. Ale vlastně se divím i sobě :D Spěchám na místo, do toho mi volá realitní agent kvůli dalšímu bytu, začne pršet ještě hustěji, pokud to vůbec jde. No když dojdu na ulici, do které bych dobrovolně a asi ani za peníze nevkročila ani ve dne, natož v noci, navigace hlásí "Jste v cíli"! Kontroluju GPS jestli se nespletla, ale bohužel. Majitel za 10 min dojede, aby mi ukázal pokoj, který má miniaturní střešní okno, jednu skříň, postel, a divného spolubydlícího. Tak uvidíme no. Před odchodem se ho ptám na cestu do nemocnice, kde mám schůzku s Occupational Health, což je nejspíš obdoba našeho Závodního lékaře. Nakonec se mi nabídne, že mě sveze, a mě je v tu chvíli jedno, že by to mohl být sériový zabiják :D Hlavně suchou nohou :D

Dojedeme do nemocnice a já opravdu doufám, že mi nebudou měřit teplotu po Britském způsobu - tzv. teploměr do zadku. No fakt nekecám :D Na informacích mi oznamují, že moje schůzka je na druhém konci areálu a že jinak, než jít venkem, se tam prostě nedostanu. Fajn. Jdu ven. Deštník nad hlavou. Teda spíš tu trosku. Všichni na mě koukají, ale já si snažím udržet vážnou tvář a suchou hlavu. Bloudím po areálu a jako světlo na konci tunelu se přede mnou objeví dveře s cedulkou Knihovna. To je ta budova! Jupí! Zamčeno. Obcházím budovu ze všech stran, snažím se neřvat nahlas a nerozbrečet se naštváním a zoufalostí, když tu se zvedne ještě větší vítr a navzdory mým snahám, mám mokrý i obličej a vlasy a na emailu zprávu, že se mám dostavit i na IT support, že mě vyfotí na průkazku. Nakonec se do budovy dostanu, sestřička mě podrobí jen důkladnému dotazníku na veškerá onemocnění a očkování, která mám. Píchne mi booster žloutenky B a odebere krev na vyšetření protilátek proti spalničkám, zarděnkám, žloutence C a B a příušnicím. Žádné měření teploty se nekoná a já si oddechuju. Focení taky proběhlo a tak jdu hledat hotel, který mě stál pěkný majlant. Najdu to, ale do hotelu to má daleko. Spíš takový hostel. Ale co, já chci hlavně teplou sprchu a mít kde spát! Ubytuju se a vydávám se na poslední obhlídku dneska. Busem už přejedu zastávku jen o jednu, ha zlepšuju se!, a jdu tam, kam mě GPS naviguje. No zvláštní čtvrť. Bělocha nepotkám, jedna mešita, druhá, jeden arabský obchod za druhým a můj zoufalý výraz. Přijíždí ke mě auto plné pubertálních kluků, hudba hraje neskutečně nahlas, stažená okýnka..."Hey love, are you alright?!" "Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee, vy debilové!", ale místo toho jen sklopím hlavu a kráčím dál. No dům nevypadá tak špatně, i ta čtvrť se trochu změnila. Nakonec to beru. Je to 15 min od nemocnice. Vypadá to čistě, budu bydlet s majitelem, který je hodně sympatický, a s jedním dalším pánem. Po sedmi letech bych opravdu chtěla bydlet sama, ale prostě mi to není souzeno. Musím být praktická. Sedím v restauraci na večeři a chci domů. Chci zoufale domů, v tomhle městě už nechci strávit ani minutu. A tak přestože mám koupené lístky na další den večer, kupuju další na ráno a mířím na hotel. Zalehám už v 7, ale někde v hotelu křičí děcka, rodiče se hádají a ozývají se pravidelné rány, které otřásají hotelem. Později usínám s nadějí, že tohle je všechno jen únavou a počasím a ráno to bude lepší!

Dojdu na snídani. "Hello,how are you?" Dávám se do řeči s mužem ve středních letech a za celou snídani z něj nespustím oči. Cestovatel, umělec, povídá mi, kde všude byl - Hong Kong, Indie, Vancouver, Rumunsko,  Japonsko....V Blackburn se narodil a trvalo mu 20 let než se vypracoval na svou vysněnou pozici a splnil si svůj sen. A já chci, aby se tak stalo po roce! Naivka, vážně. Koukám na toho holohlavého muže v ponožkách a jsem klidná, už. Nějak to tu ten rok přežiju a doufejme, že pak budu zase o krok blíž :)

The best and the scariest day ever!

Přesně tehdy, když už jsem přestávala věřit, že mě v UK vůbec nějaká práce čeká, když jsem si řekla, že si prostě užiju dovolenou doma, a když už jsem se pomalu začala smiřovat s náhradním plánem....tak přesně tehdá to přišlo! Ale pěkně popořádku....

Angličani, lidé neskutečně posedlí pravidly a směrnicemi, které nelze obejít a pokud ano, tak to ani nemá cenu, protože by se pak člověk nedoplatil za pokutu. Po těchto zkušenostech a pár načtených článcích jsem opravdu začala pochybovat o tom, že to teď vyjde. Všude se píše, že všechny smlouvy začínají začátkem srpna, což je nejspíše kvůli trainingu, který poskytují, rozvrhům a celkově asi aby byl pořádek. Aspoň v byrokracii, když už v baráku si na to nepotrpí :D Ono to zní složitě a komplikovaně a nebudu zastírat, že není. Chce to pořádnou dávku odvahy a v neposlední řadě i štěstí. Největší překážkou Junior doktora ze zahraničí je nedostatek praxe s jejich Zdravotním systémem. Tohle bohužel tvoří aspoň 45% veškerého úspěchu. Bez toho prostě nejde vlak. 

Je několik možností, jak takovou praxi získat...

1. Clinical Attachment - 4-6 týdnů trvající stáž v nemocnici, která je vyloženě šitá na míru cizincům, co chtějí pracovat v Británii. Není potřeba smlouvy. V některých nemocnicích si ji musíte zaplatit a není to zrovna málo. A taky ne všechny nemocnice tuhle možnost poskytují. Co je náplní? Prakticky sledujete doktora( shadowing the doctor). Ale jelikož nemáte smlouvu, nesmíte nic dělat, na nic sáhnout, nic si zkusit. A doktor to dělá zadarmo, z jeho vlastní iniciativy, což zaručuje to, že se vám bude opravdu věnovat, protože chce.
2. Health Care Assistant -  To je práce na úrovni našeho Ošetřovatele, nebo možná něco mezi ošetřovatelem a zdravotní sestrou. Může ji dělat každý. Je to práce placená, vybíráte si směny. A jelikož je to práce přechodná asi pro všechny, co ji dělají, je jich neustálý nedostatek, takže se člověk nemusí bát, že ji nesežene. 

Tohle jsou prakticky jediné dvě cesty, jak získat praxi s NHS ( National Health System). Nic moc co? Obejít se to nijak nedá a pokud nemocnice nedělá Clinical Attachments, tak je prostě nedělá a nezajímá je, že už jste si našli doktora, který by se za vás zaručil a ukázal vám co a jak. Tohle je aspoň moje zkušenost.

A nebo pak máte z pekla štěstí, jako jsem měla já....

Týden před tím, než jsem měla odjet do ČR jsem dostala pozvánku na pohovor, který se ale měl uskutečnit v den přesně uprostřed mého pobytu doma. Ajaj. Asi osud, nebo kuráž nebo možná naštvání mi vnuklo myšlenku, že se jich prostě zeptám, zda by ten pohovor nešel udělat jindy nebo přes skype. Za chvíli mi přišel email. Světe div se. No problem! Tak si zaskapujem! Já tomu do poslední chvíle vůbec nevěřila a myslela si, že se mi ve sjednanou dobu nikdo neozve. 

Pondělí ráno. Tak jo, já si teda aspoň převleču vršek od pyžama a učešu vlasy. Přihlásím se na skype, chvíli čekám a on mi opravdu někdo volá. Přijímám hovor a opravdu doufám, že ty pyžamové kalhoty vidět nejdou :D Ale safra, ten bordel za mnou, ten teda vidět jde! To mi nedošlo :D Chvíli jsme si povídaly a bylo mi sděleno, že se mi ozvou během několika hodin. A tak jsem čekala, celé odpoledne chodila na email (mami, proto mám tak vysoký účet za telefon, promiň! ) a nic. Další den ráno...zase nic. Co to? Vždycky mi aspoň napsali, že to teda nevyšlo. No a v úterý odpoledne email s předmětem: URGENT. Ha! "We would like to offer a job." What? Are you fucking kidding me??" Snažili se mi dovolat na anglické číslo, ale já ho měla samozřejmě vyplé. AAAAAAaaaaaa...následovalo skákání po domě, po rodičích, před rodiči, slzičky, úsměvy, spousta zpráv a spousta gratulací...a teď po týdnu, teď po týdnu převládl strach, z kterého se mi až motá hlava. Medicína, po roce a v angličtině? Do čeho jsem se to vlastně namočila?!

PS: Před týdnem jsem se dozvěděla, že Británie potřebuje doktory, ale ty se specializací, že doktorů po škole je tu víc než práce a i rodilým Britům trvá dlouho než práci najdou. Hm! To mi taky někdo mohl říct dřív, než jsem si vzala do hlavy, že se přestěhuju takový kus!

PSS: Postupně mi odsud odjely všechny moje kamarádky a já sháním bydlení, které by mě měsíčně nevysálo ze všech financí a zároveň nevypadalo odpudivě a je to vcelku kumšt! Mimochodem, doktoři, važte si toho, že v ČR se chodí v nemocnic v bílém!! Tady se chodí ve smart obleční a já nemám ve skříni ani kus! Navíc googlím jako blázen, abych měla aspoň trochu představu, co že se vlastně nosí a já nepřišla první den jak nýmand :D

A příběh pokračuje...

Jako by Briánie plakala nad událostmi posledních dnů, pobrexitové počasí bylo hodně pršivé. Ano s malýma přestávkama....aaa, slunce...(za 3 sekundy)...hm, tak nic...Nikdo nemůže Já nemůžu uvěřit, že tohle je hergot léto. Ano, všichni mi to tufurt omílají, ale já tomu prostě odmítám uvěřit...15 stupňů? Jako vážně? Když říkám událostmi, tak na prvním místě je samozřejmě BREXIT. Téma číslo jedna...a jak to poznáte? Britové se vzdali vděčného konverzačního tématu, kterým vždy začínají debatu a většinou i končí. Počasí. Teď je to Brexit. Tak to je safra vážné. A taky že je. Troufám si říct, že to docela sleduju. Přeci jenom, ještě před pár týdny jsem si byla na 100% jistá, že tato země bude mým domovem na nějaký čas. Spousta mladých je teď obrovsky naštvaná na ty starší, kteří to prakticky odvolili...a upřímně, ti starší by měli být naštvaní na sebe taky. Leave volili jen proto, aby se sem nedostali uprchlíci a proto, že slíbili, že peníze, které nebudou dávat EU, půjdou na NHS. A co? Den poté se oznámilo, že to nejspíš není tak úplně pravda. Já bych teda byla nehorázně naštvaná. A tím spíš, že teď vlastně ani nikdo z politiků nemá páru, jak jednat dál....

Adrian si z toho aspoň dělá srandu:
A: Ha! Já všem říkám, že jsem jediný v baráku, kdo volil Remain.
Já: No a říkáš, že jsi jeden z jednoho? Vlastně 100%?
A: Lenko! Jistě že ne, takhle je to větší sranda!

A téma číslo dvě, fotbal samozřejmě. "Vždyť Island má stejně obyvatel jako Leicester", bylo mi řečeno, "je to jako bys vybrala 23 lidí z Leicesteru! To ani nejsou profesionálové! Půlku roku ani netrénují, protože jsou pod sněhem!" Jedna katastrofa stíhá druhou a teď už jen čekají, co přijde do třetice....

Já si teď taky prožívám své minikrize, neboli existenční....pokolikáte už? :D Jsem teď na týden doma, kam jsem se těšila jako malá holka, ale už po prvním víkendu je to tu...Člověk by si řekl, jak si to tu po několika měsících pryč užívám a taky že ano, ale na druhou stranu je neskutečně těžké říkat přátelům "ahoj, uvidíme se kdo ví kdy". Anglie mě mimo jiné naučila vážit si všeho...zážitků, přátel, věcí, co by jinak člověk bral jako samozřejmost. A naučila mě milovat svoji zem. Při přistávání nad Prahou v pátek večer a pohledu dolů na naše kopečky a pole mě zavalila vlna obdivu, jak je u nás krásně. A to samé zas a znovu při vyhlídkovém letu nad Orlickýma horama v rámci svatby mých užasných a dobrých přátel. Vůbec celá jejich svatba byla neskutečná....tak upřímná, jednoduchá, roztomilá a opravdu ze všeho a všech byla cítit ta láska...ono pro to ani není moc slov, která by to vážně vystihla. Zároveň mě zážitky posledních dní úplně rozpoltily....nebo jsem si to možná až teď uvědomila....A věřím, že každý, kdo kdy nějakou dobu strávil v zahraničí, to má úplně stejně. Část mě samotné zbožňuje Anglii s každým nedostatkem a ta druhá část mě neustále táhne domů, za kamarády a rodinou....A mě nezbývá než doufat, že se ty dvě části jednoho dne smíří. A nebo...?? Kdo se se za mnou přestěhuje do Anglie!?? :D šup! :D

Co se týče všeho medicínského....byla jsem na druhém pohovoru, který byl jednoduše katastrofa. Podle jména člověka, který byl uveden, že bude pohovor vést, jsem usoudila, že je to Čech. Podezření se potvrdilo, když vyslovil mé jméno správně. Ale tím to haslo....ani slovo na mě česky nepromluvil, celý pohovor se mi do obličeje vysmíval a zesměšňoval vše, co jsem řekla..."Podle Vás nemají doktoři v ČR dobré podmínky? :D Cože? To jste vzala kde? :D atd...Zdrtil mě tak, že jsem málem místo domů do Leamingtonu, jela s brekem domů do ČR...Holt ego na postu vedoucího oddělení chirurgie v Anglii není nic s čím by se člověk chtěl potkat...a zabila jsem to tím, že jsem řekla, že chci být psychiatr. Úšklebek a šáteček. Nevím, kdo z nás dvou se v tu chvíli styděl víc, že jsme vlastně stejné národnosti.
U rodinky jsem oficálně skončila v pátek, ale nabídli mi, že u nich můžu zůstat než přijede nová aupair. Takže ještě v sprnu budu v Anglii určitě....zoufale hledat práci....tak mi držte palce :)

PS: Přestaňte se mě všichni ptát na Brexit, Brexit sucks, the end :D

Two weeks of hell

Celý tenhle týden jsem se tak nějak vzpamatovávala z dvoutýdenního pekla. Všechno se to samozřejmě nakupilo dohromady. Samo se to, že? :D Ono celkově se do mého obvyklého týdenního programu horko těžko vměstnává cokoliv dalšího. V mojí další práci mám smlouvu na dva dny v týdnu, ale poslední dobou jsem dělala min tři, někdy i více. A když je den, kdy jsem v obchodě, tak je to celkově s aupair prací víc než 12ti hodinový zápřah a pak jsem ráda, že se v 10 dovalím do postele. Mimo to jeden den v týdnu ještě dobrovolničím v Charity obchodě a pak samozřejmě jednou týdně úklid celého domu a víkendy se snažím mít taky nabité, ale spíš už jen zábavou :) No a pak když se ještě máte učit jak na anglickou zkoušku tak na pohovor a pak na oboje jet pěkně daleko....ale všechno popořadě :)

Takže prakticky jsem v jednom týdnu měla stihnout anglickou zkoušku, pohovor v Londýně s GMC a pracovní pohovor v Manchesteru. Týden, který tomu předcházel, byl naprosto hrozný. Nevěděla jsem, co se mám dříve učit, jestli angličtinu nebo medicínu. Protože, upřímně, 3/4 roku jsem se na žádnou učebnici medicíny ani nepodívala, natož abych ji otevřela a učila se, tudíž mi přišlo, že se všechno vypařilo se sdělením verdiktu "Máte internu. Jste doktorka." No nejdříve přišla na řadu zkouška z angličtiny. Ani se neodvažuju spočítat, kolik už jsem do ní vrazila peněz a kolik nervů mě to stálo, a tak jsem se rozhodla o ní nikomu neříct. Dělalo mi dost velké potíže se s tím vypořádat sama, natož ještě pořád odpovídat na dotazy "a už to máš? a kdy tam znova pudeš? a co budeš dělat? a to je fakt tak těžké?" Změnila jsem centrum, kde se zkouška psala. Nemůžu říct, že by ten test byl lehčí, ale celkově ta atmosféra byla o hodně uvolněnější, komornější počet lidí, no a vyplatilo se,protože jsem ji konečně napsala na požadovaný počet bodů :)

Druhý den jsem hned napochodovala do práce a v pondělí jsem měla naplánovanou cestu do Londýna na schůzku s Lékařskou komorou, což měl být vlastně jen ID check a ověření originálních dokumentů. Hm. To bych si ale ráno nemohla uvědomit, že já blbec jsem si o originál překladu diplomu, který jsem si nechávala dělat v Praze, vlastně vůbec nezažádala a tím pádem tam nejspíš jedu zbytečně. Háček byl v tom, že jsem na základě schůzky měla dostat registraci u lékařské komory bez licence k praxi (k té potřebuju anglickou zkoušku) a tu registraci po mě požadovali na pracovním pohovoru v pátek. Lístky jsem měla koupené, takže jsem i přes to jela, rozhodnutá to uhrát na to, že jsem jim ten originál poslala už na začátku místo kopie, a protože jsem to posílala do jejich kanceláře v Manchestru, naivně jsem doufala, že to nepůjde dohledat. Samozřejmě mi tu registraci nedali. Jupí! Cesta jak si ověřit pravost překladu diplomu byla ta, že napíšou email překladateli a ten jim to potvrdí. Fajn. Takže jsem celé odpoledne strávila obesíláním a obtelefonováváním překladatele a lidí na Lékařské komoře, ať se to stihne vyřídit do pátku. Samozřejmě nestihlo :) V Londýně jsem ještě stihla navštívit Kyoto gardens, které jsou sice maličkaté, ale nádherné :)

Další dny jsem strávila v práci a učením se po nocích a v pátek se vydala do Manchesteru na pohovor, od kterého jsem naprosto netušila, co mám čekat. Pohovor to byl s Foundation školou do Foundation programu. Abych to trochu osvětlila, tato škola má pod sebou přes 10 nemocnic a pro tyto nemocnice přijímá Junior doktory, většinou doktory po škole nebo v posledním roce školy. Na základě pohovoru a přihlášky jsou doktoři obodováni. Další body se pak dostávají za tzv. Preferencing, kde si každý kandidát napíše, do které nemocnice by chtěl nastoupit. Celé tohle je pak předáno nemocnicím a ty se rozhodnou jestli a kolika doktorům nabídnou místo. Tak jsem to aspoň pochopila já :D

No celý ten výlet byl jedna velká komedie, teda aspoň ze začátku. Nejdříve jsem po cestě na vlak zjistila, že se mi přes noc nenabil mobil a já při tom na něj spoléhala, že mě navede z vlakového nádraží na místo konání pohovoru. Ha, no nic. Celý pohovor se konal na fotbalovém stadionu Manchester City a já se rozhodla tam dojet tramvají. Tak jsem si koupila lístek, nastoupila a v domnění, že cesta bude trvat deset minut, jsem se posadila. Po 10 min a žádné známky stadionu jsem si řekla, že bych měla zkontrolovat, kam vlastně jedu. Ano, sedím ve správné tramvaji, ale hergot jedu na opačnou stranu!! Nějakým zásahem shůry jsem měla hodinu a půl rezervu, takže jsem si hezky vystoupila, přešla na druhou stranu a jela zpět. Ke stadionu jsem dojela tak za 5 min začátek pohovoru a zjistila, že ten stadion je oooobrovský!! Ale neskutečně! Tak jsem se zeptala, ale navedli mě napoprvé špatně, nicméně napodruhé už to vyšlo. Měla jsem v plánu se před pohovorem přezout z balerinek do bot na podpatku. A jelikož jsem nestíhala, tak mě nenapadlo nic lepšího, na facku vážně!, než si ty boty přezout ve výtahu. Samozřejmě jsem si stihla přezout jen jednu a v domnění, že až vystoupím tak tam budu sama před nějakou recepcí, jsem se vybelhala z výtahu ověšená taškama a botama a překvapení! Koukalo na mě cca 40 párů očí! S pocitem ala totální hňup jsem se narovnala, doširoka usmála a odkulhala na stranu, kde jsem dokončila přezutí.

Samotný pohovor pak probíhal tak, že nám dali 15 min na přečtení dvou klinických scénářů a napsání si poznámek. Ty scénáře vypadaly asi takto...
1. Je půlnoc a sestra vás volá k 80-ti letému muži, který byl přijat pro operaci tříselné kýly, a momentálně si stežuje na zhoršující se dušnost.
2. Jste na pohotovosti a přivezou vám ženu. Stěžuje si na ukrutnou bolest v nadbřišku a zvrací. Na břichu má jizvu po slepém střevě, ale není hmatná žádná rezistence. Nelze dostat podrobnější anamnézu, ale z dechu jí lze cítit alkohol.

No a pak jsem každý ten případ 15 min diskutovali s doktorem. Co uděláš? A co pak? A pak? Musím přiznat, že když jsem si pročítala anglickou učebnici, tak mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, protože bohužel to nebyla jen latina s anglickým přízvukem. Občas tam byly i odlišnosti v přístupu k pacientovi, což jsem se snažila si vtlouct do hlavy alespoň u život ohrožujících stavů. Nakonec jsem třeba doplatila na odlišný management, například o pankreatitidy se tady starají chirurgové a ne interna. A na pár dalších blbých chyb nebo postřehů moc pomalých, pramenících hlavně z toho, že jsem vyšla ze cviku. Když už jsem si vzpomněla, co k tomu říct z medicínského hlediska, tak jsem hledala výraz anglický nebo ho vyslovila úplně blbě. No co k tomu dodat, je to ve hvězdách a teď nezbývá než čekat :)

Cotswolds, Bristol, Bath aneb co všechno se dá stihnout za dva dny :)

Dnešní článek bude napěchovaný hlavně fotkama :) A proto nejspíš omezím fakta o místech, která jsme navštívili, ty si koneckonců člověk může vyhledat sám, pan google ví vše :) Bohužel při prvním pokusu použít foťák jsem zjistila, že paměťová karta zůstala v PC doma!! Na facku fakt! Takže fotky jsou z mobilu, čili občas mázlé :/ Výlet jsem naplánovala tak, ať toho stihneme co nejvíce...samozřejmě :D Tentokrát jsem se ale trochu bála, že jsem to přehnala a my budeme lítat od jednoho místa k druhému, ale vůbec se tak nestalo a my stihly dosyta nadýchat atmosféru každého z nich :)

Naší první zastávkou byla malinkatá vesnička Upper Slaughtery v kraji Cotswolds, který je proslulý všude ve světě :) Nedávno jsem měla zákaznici z USA, která mi tvrdila, že tam tento kraj znají všichni :) A je proč! Fotky mluví za vše a jen malé podotknutí...jedna z mnoha věcí, čím je tento kraj výjimečný je fakt, že domečky jsou postaveny ze žlutých cihel, kdežto ve zbytku Anglie panují spíše červené cihly nebo šedé :) 

Nemůžu si pomoct, ale tahle vesnice byla prostě kouzelná :) Sjely jsme z hlavní silnice, navigovány navigací, a s každým metrem se silnice zužovala, domy vytrácely a najednou okolo byla jen pole s řepkou a lesy. Silnice už byla úzká tak, že se tam sotva vlezlo jedno auto a já už chtěla nadávat na náš ženský orientační smysl GPS kam nás to vede! A v tom jsme začaly sjíždět z velkého kopce a před námi se najednou rozprostřela tato malá vesnička :)

Sice bylo brzo ráno, teda 9 hodin, ale ve vesnici jsme nepotkali živou duši...no až na pana řidiče firmy Ocado, což je firma, která doručuje nákup, který nám s chutí chtěl neustále pózovat. No a já si zapózovala u budky, která nebyla ale vůbec obyčejná budka! Byla to budka s defibrilátorem, které ve vesnici s 20 domky byly dvě! Z toho lze usuzovat na věkový průměr obyvatelstva a dojezdovou dobu sanitky :D

Po malém občerstvení jsme zamířily dál...směr BATH! :) Město je postaveno kolem přírodních horkých pramenů a svou největší slávu zažívalo hlavně v době alžbětínské, kdy město bylo výletním hlavně pro bohaté lidi a z kteréžto (ha, přechodník! Jestli jsem ho použila blbě, tak se omlouvám :D ) se dochovaly architektonicky zajímavé stavby...například Royal Crescent...

....Circus....

...Pulteney Bridge...který je známý jako jeden ze čtyř mostů na světě, které mají po celé své délce obchody...další takový je v Itálii třeba :)

Roman Spa. Největší turistická atrakce ve městě a právě proto jsme se tam nešly podívat...obrovská řada a vysoká cena :/

 ...další známou dominantou je Bath bun :D Pardon, ale prostě vánočka s kandovaným ovocem :D

...Bath Abbey...

Thermae Bath Spa...moderní lázně na střeše budovy, založeny 2006 a hodinka za 35 liber, no neber to :) Nicméně i tak jsou zarezervovány týdny dopředu :)

Narodila se tu Jane Austenová a za mlada tu se svou rodinou přebývala, ale prý Bath hrozně nenáviděla a byla nadšená z toho, když se její rodina po čase odstěhovala pryč :) 

Po Bath následoval Bristol, kde jsme se jen jely večer ubytovat. Nicméně měly jsme ještě dost času a tak jsme Bristol přejely a jely k moři...kde nás čekal samozřejmě odliv :D Jenomže Bára tak hrozně moc si chtěla jít zaplavat a nedbala na mé rady (které jsem si přečetla z cedule: Při odlivu pozor na měkké bahno :D ) a dopadla takto...

Ubytování v Bristolu! :) Ne že bychom si chtěly takto žít na vysoké noze, ale bohužel dva týdny předem bylo všechno vyprodáno a horko těžko jsem našla aspoň tohle...za 98 liber pro všechny 4. Nic moc levného, ale na druhou stranu, uvařily jsme si tam večeři a ráno snídani, kterou bychom jinak lovily někde po městě :) S večeří pak zasedly k finále Eurovize, které, jak mnozí víte, dopadlo dost hrozně...já u toho ztratila 10 let života a už se na to nikdy nepodívám! (čti: příští rok zase! )

Bristol, město známé pro své grafitti, street art umění a hlavně jméno Banksy, který odsud pochází :)

Ty kužely jsou mega těžké, takže naprosto je mi záhadou, jak to tam nahoru někdo dostal :D

Bristol Cathedral a před ním stojící Shoe Tree. Nikdo pořádně neví, proč je strom obsypán botama...prý to ale zcela jistě není známka v okolí se potulujícího drogového gangu :D Jedni se přiklání k vysvětlení, že boty jsou volně k dostání pro bezdomovce...druzí se spíš přiklánějí k faktu, že okolí je přeplněné skateboardisty a tento koníček je náročný hlavně pro boty...a tak prostě když už jsou ošoupané, hodí je tam :D

 Theatre Royal, nejstarší fungující divadlo v zemi založené roku 1766.

SS Great Britain and Floating Harbour. I když Bristol není vyloženě přímořské město, tak přeci jenom procházkou kolem kanálů a v přístavu se ten pocit dostaví :) SS Great Britain je první loď s železným trupem a poháněná lodním šroubem na světě :) Byla postavena roku 1843 a plavila se hlavně do Ameriky a do Austrálie.

Clifton Suspension Bridge a Clifton Observatory. Most je dominantou města a je od něj nádherný výhled široko daleko :)
Byl navržen architektem, který v té době měl jen 23 let a bohužel se dokončení nedočkal a most byl otevřen několik málo let po jeho smrti. Za přejetí po mostě se platí jedna libra :)