Up date z UK

Posledních pár týdnu, po návratu z ČR, bylo neuvěřitelně těžkých. Člověk by si říkal, že si jednou na ten nápor v práci musí zvyknout, ale světe div se, já se s tím pořád peru. Služby jsou ještě fajn, protože ty jsou u nás docela dobře personálně vybavené, takže člověk opravdu má tu podporu. Horší jsou pro mě dny, kdy jsem na svém lůžkovém oddělení. Ty probíhají následovně, ráno se jde kolečko s atestovaným doktorem. Hm, ráno, no my to kolečko jdeme tak většinou 4 hodiny, takže se končí v jednu s celou A4 úkolů jako například prodiskutuj pacienta s mikračkou, k tomuhle zavolej chirurga, k tomuhle gynekologa, tenhle potřebuje CT, tenhle zase krevní testy, tenhle to a tentam ono. No a můj doktor se vytratí, já zůstanu s papírem sama na 22 pacientu a k tomu se na mě sesypou sestry se svými dotazy a klinický farmaceut, o tom radši ani nemluvím :D Takže já se většinou chopím těch urgentních a jak s nimi skončím, je po druhé hodině a já se můžu rozloučit s teplým obědem, natož tak abych plně využila 30 min přestávku, na co, že? Za 10 min to mám v sobě, popadnu kafe a běžím zpět, abych pokračovala v odškrtávání jobs. Hm, pátá hodina, měla bych mít padla. Všichni mi kolegové jdou domů, protože ano, u nás se přesčasy nenosí, protože urgentní věci se předávají tzv on call teamu a ty neurgentní? počkají do zítra nebo se to ve většině případů stihlo v normální pracovní době. Ale bohužel, moje oddělení je jako jedno z mála neskutečně špatně zorganizované, takže já zůstávám hodinu až hodinu a půl déle než bych měla. Ano, pokud by to bylo běžné pro všechny doktory, člověku nezbývá nic jiného než se s tím smířit, ale vědomí, že jsem jedna z mála, to mě fakt štve! 

A co když se jednomu nebo třeba i dvěma pacientům přitíží? Co pak? Co když už není v mých silách a vědomostech se o pacienta postarat? Občas je vážně těžká práce najít doktora, který by mi přišel pomoct, protože můj konzultant si lítá kdo ví kde. Nebo třeba i to, že bych měla dostávat nějakou výuku, chodit do ambulance plnit požadavky portfolia? Všechno to musím mít splněno, protože pokud ne, nejspíš mi hrozí opakovaní tohohle roku. Je to tady všechno v tomhle ohledu dost přísné. No a můj konzultant, tomu je to jedno a minulý týden jsem se s ním musela doslova hádat, ať mě pustí na hodinu do ambulance :D Nehledě na to, že ten můj je malinko "pain in the ass"...honí mě po oddělení jak nadmutou kozu a chová se ke mě, jak kdybych měla IQ 10, zakazuje se mi ohlížet okolo, bavit se se sestrama nebo nedej bože předepsat tekutiny pacientovi, když jsme pořád ještě na kolečku!! Když okamžitě nenapíšu to, co mi nadiktuje, tak je zle! A navíc mi to diktuje všechno dvakrát a pak to po mě čte, jelikož mi nevěří, že jsem to už napsala, i když mu řeknu, že ano. Joo, mám ho ráda :D Naštěstí všichni moji ostatní kolegové, sestry a vlastně všechen personál jsou úžasní a nemůžu proti nim říct ani jedno křivé slovo! Ano, ještě pořád mě překvapuje, jak jsou tu všichni hodní a pozorní :) Holt na debila člověk narazí všude :)

Zjednodušeně, poslední dobou už nevím, co je to nebýt ve stresu. Jediné co mě drží nad vodou je, že se začátkem prosince přesouvám na psychiatrii, kde sloužit nebudu a všechno bude opravdový relax :) Když už jsme u toho, další novinkou je, že jsem navázala spolupráci s jedním psychiatrem v ČR a píšu pro něj psychologicko - psychiatrické články a taky překládám články z angličtiny. Brzo už zveřejním odkaz, jen co bude hotová nová verze stránek :) A na Vánoce se snad dostanu domů!! 

Co se počasí týče, tak tady je teda pořádná kosa! A několikrát už sněžilo, což třeba v Leamingtonu sněžilo loni asi jednou. Holt jsem na severu :) 

Dneska jsem se už naštvala a vydala se prozkoumat město, respektive najít aspoň jeden hezký kout a našla! Park! Tak aspoň jedna část :) O tom, že to tu vypadá katastrofálně svědčí i to, že naprosto všichni mí mladí kolegové bydlí v Manchesteru a jsou ochotní každý den dojíždět 45 min tam a zpět, platit benzín, parkování. A pak si hledejte přátele a na kafe jet hodinu vlakem? Já vám nevím :D