No a ve čtvrtek ráno jsem se vydala na cestu do Blackburn, který je od Manchesteru vzdálený asi 50 min vlakem. Ha! Oni tu taky mají takové ty malé, starobylé motoráčky jako máme my! :)
Hlavním důvodem mojí cesty bylo najít si bydlení, protože moje pracovní smlouva stále není hotová, takže nebylo co podepisovat :) Respektive ne smlouva samotná, ale podmínky pro vystavení smlouvy, což je prostě spousta papírování, o tom ale jindy :/
Na tento dvoudenní výlet jsem si jako frajerka vyjela jen v sáčku, přeci musím vypadat reprezentativně, když už si chci pronajmout byt nebo pokoj! Pche! Jako totální přešlap se to ukázalo hned po ujetí prvních pár mil vlakem. Mlha, déšť, Blackburn - to už nebylo vidět ani na krok. A já s sebou, hrdinka, měla krom sáčka, taky deštník za libru. Co na tom, že je krásně barevný a na sobě má sovy, když se mi kvůli větru obracel naruby a nakonec úplně zlomil. To zas hergot byla investice :D Takže je rozhodnuto, na první prohlídku jedu autobusem. To bych ale nesměla přejet zastávku ne o jednu, ale rovnou o dvě další. S mobilem v ruce kvůli navigaci, dvěma taškama na rameni a se zbytkem deštníku v ruce druhé se vydávám na 15 min cestu k prvnímu bytu. Chudák, divím se, že přežil. Myslím mobil. Ale vlastně se divím i sobě :D Spěchám na místo, do toho mi volá realitní agent kvůli dalšímu bytu, začne pršet ještě hustěji, pokud to vůbec jde. No když dojdu na ulici, do které bych dobrovolně a asi ani za peníze nevkročila ani ve dne, natož v noci, navigace hlásí "Jste v cíli"! Kontroluju GPS jestli se nespletla, ale bohužel. Majitel za 10 min dojede, aby mi ukázal pokoj, který má miniaturní střešní okno, jednu skříň, postel, a divného spolubydlícího. Tak uvidíme no. Před odchodem se ho ptám na cestu do nemocnice, kde mám schůzku s Occupational Health, což je nejspíš obdoba našeho Závodního lékaře. Nakonec se mi nabídne, že mě sveze, a mě je v tu chvíli jedno, že by to mohl být sériový zabiják :D Hlavně suchou nohou :D
Dojedeme do nemocnice a já opravdu doufám, že mi nebudou měřit teplotu po Britském způsobu - tzv. teploměr do zadku. No fakt nekecám :D Na informacích mi oznamují, že moje schůzka je na druhém konci areálu a že jinak, než jít venkem, se tam prostě nedostanu. Fajn. Jdu ven. Deštník nad hlavou. Teda spíš tu trosku. Všichni na mě koukají, ale já si snažím udržet vážnou tvář a suchou hlavu. Bloudím po areálu a jako světlo na konci tunelu se přede mnou objeví dveře s cedulkou Knihovna. To je ta budova! Jupí! Zamčeno. Obcházím budovu ze všech stran, snažím se neřvat nahlas a nerozbrečet se naštváním a zoufalostí, když tu se zvedne ještě větší vítr a navzdory mým snahám, mám mokrý i obličej a vlasy a na emailu zprávu, že se mám dostavit i na IT support, že mě vyfotí na průkazku. Nakonec se do budovy dostanu, sestřička mě podrobí jen důkladnému dotazníku na veškerá onemocnění a očkování, která mám. Píchne mi booster žloutenky B a odebere krev na vyšetření protilátek proti spalničkám, zarděnkám, žloutence C a B a příušnicím. Žádné měření teploty se nekoná a já si oddechuju. Focení taky proběhlo a tak jdu hledat hotel, který mě stál pěkný majlant. Najdu to, ale do hotelu to má daleko. Spíš takový hostel. Ale co, já chci hlavně teplou sprchu a mít kde spát! Ubytuju se a vydávám se na poslední obhlídku dneska. Busem už přejedu zastávku jen o jednu, ha zlepšuju se!, a jdu tam, kam mě GPS naviguje. No zvláštní čtvrť. Bělocha nepotkám, jedna mešita, druhá, jeden arabský obchod za druhým a můj zoufalý výraz. Přijíždí ke mě auto plné pubertálních kluků, hudba hraje neskutečně nahlas, stažená okýnka..."Hey love, are you alright?!" "Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee, vy debilové!", ale místo toho jen sklopím hlavu a kráčím dál. No dům nevypadá tak špatně, i ta čtvrť se trochu změnila. Nakonec to beru. Je to 15 min od nemocnice. Vypadá to čistě, budu bydlet s majitelem, který je hodně sympatický, a s jedním dalším pánem. Po sedmi letech bych opravdu chtěla bydlet sama, ale prostě mi to není souzeno. Musím být praktická. Sedím v restauraci na večeři a chci domů. Chci zoufale domů, v tomhle městě už nechci strávit ani minutu. A tak přestože mám koupené lístky na další den večer, kupuju další na ráno a mířím na hotel. Zalehám už v 7, ale někde v hotelu křičí děcka, rodiče se hádají a ozývají se pravidelné rány, které otřásají hotelem. Později usínám s nadějí, že tohle je všechno jen únavou a počasím a ráno to bude lepší!
Dojdu na snídani. "Hello,how are you?" Dávám se do řeči s mužem ve středních letech a za celou snídani z něj nespustím oči. Cestovatel, umělec, povídá mi, kde všude byl - Hong Kong, Indie, Vancouver, Rumunsko, Japonsko....V Blackburn se narodil a trvalo mu 20 let než se vypracoval na svou vysněnou pozici a splnil si svůj sen. A já chci, aby se tak stalo po roce! Naivka, vážně. Koukám na toho holohlavého muže v ponožkách a jsem klidná, už. Nějak to tu ten rok přežiju a doufejme, že pak budu zase o krok blíž :)
Žádné komentáře:
Okomentovat