Běžím. Po téměř třech měsících jsem zase rozpohybovala lenivé nohy. V uších mám svoji oblíbenou muziku, ale dneska ji vůbec nevnímám. Běžím. Silný vítr a chladný vzduch mi bijí do tváře. Ale dnes je mi to úplně jedno. Hlavou mi problikávají jednotlivé obrazy. KLIK. Zírám na monitor. 00:01. F5. Srdce bije jako o závod. KLIK. Poslouchám jak Sandrine vypráví o...čem? Hlava je vypnutá. "Prosím, neptej se. Prosím." KLIK. Stále zírám na monitor. KLIK. Běžím rychleji, mnohem rychleji než mám ve zvyku. KLIK. Jediný pohyb myší. Mrknutí. A je to. KLIK. Zrychluji. Zatínám zuby. Makej. Sahám si na dno. KLIK. Ustaraný pohled. "Co budeš dělat teď?" KLIK. Vypínám počítač. Zírám do tmy a po tvářích se mi koulí slzy jako hrachy. KLIK. Tvář mám opět mokrou. Už nemůžu. Zastavuju a s každým výdechem se ze sebe snažím dostat to zklamání, zoufalost, bezmoc. Obrací se mi žaludek. V uších mi hučí, jako by se to v dáli hroutil ten pomyslný domeček z karet, ta naděje. Nohy mě unáší neznámo kam. Jdu. KLIK. Musí být přece ještě jiná cesta. Musí to jít. Takhle to nemůže skončit. KLIK. Bezmocně se hroutím na trávu a nechávám průběh úplně všemu. Nestihnu to. IELST jazyková zkouška nevyšla podruhé. Všechny termíny žádostí o práci se uzavírají v květnu. Pohovory v červnu, do práce se nastupuje v srpnu. Nazdar. Takhle to je. Jsem zamrzlá na jednom bodě. A nejde se pohnout. Nevím kam. Nevím jak. Britové jsou posedlí jejich zákony. Na všechno jsou pravidla. Nejde je obejít.
Jsem zvyklá si všechno tvrdě vybojovat. Nikdy jsem neměla nic zadarmo. Ze všech stran jen slyším "A co teď?" "Co budeš dělat?" Nevím. Nemám ponětí. Jako bych ztratila kompas. Dnes možná spíš GPS, nemá signál. Dneska nemám sílu nosit masku s úsměvem. Dneska ne. Dneska ležím na dně a zvednu se až příště. Minimálně zítra brzo ráno. Jedeme na výlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat